úterý 2. června 2020

Tajemství panské zahrady

Tuto knihu mi doporučil její autor Petr Kukal, když jsme se setkali online na webináři jednoho společného předmětu na TF. Prý v ní využívá metod imaginativní apologetiky, o které začínám psát diplomovou práci. Jelikož jsem člověk po knihách lačný, když dostanu doporučení, velmi rychle na ně reaguji. O čtyři dny později jsem už na dětském hřišti střídavě četla a pokukovala po dětech, jestli mi nepadají z houpaček. (Disclaimer: Žádné dítě nebylo zraněno při čtení této knihy.)


Zažila jsem procitnutí na několika úrovních. Především mi došlo to, co říkal C. S. Lewis a třeba i Antoine de Saint-Exupéry už dávno - že pohádku si nakonec nejvíc užije dospělý, pokud se z něj nestane ten trouba, co místo slona v hroznýšovi vidí prachobyčejný klobouk...pokud doroste do věku, kdy se zase naučí číst pohádky. Nebo to možná bylo tím, že teď čtu až moc vysokoškolských skript bez příběhu. Každopádně mě Tajemství Panské zahrady okouzlilo, pohltilo a jak se patří oslovilo mou imaginaci. Dostala jsem se do světa, kde i na ten nezapeklitější problém lze zavolat přítele fexta, který vždy nějak pomůže. Soubor různých příběhů ukazuje, že pro fexta nejsou neřešitelné věci jako šikana, konflikty rodičů nebo nevychovaní dospělí. Děti z příběhů se učí nejen spoléhat na pomoc druhého, ale rozpoznat, kdy jsou na řadě oni, aby pomohli. 

Co vám budu vyprávět, tahle kniha mě nejednou dovedla k slzám. A teď už to nemůžu svést na hormonální výkyvy těhotenství nebo kojení, kdy jsem brečela nad každou disneyovkou. Ba ne, tohle byla síla příběhu. A já jsem se nechala. 
Imaginativní apologetika ale není o tom, že vás něco rozbrečí - jde tam o víc. Ani v tom jsem se nezklamala, protože jsem se sama přistihla, jak přemýšlím o fextovi a říkám si: "To je tak fajn, mít někoho, koho můžu zavolat a povědět mu o každém svém problému. Kdybych tak měla někoho takového. Mám já někoho takového...?" A tak se z "jakoby" stalo "kéž by". Úkol imaginativní apologetiky splněn.




úterý 26. května 2020

Eda má 2!

Letošní oslava druhých narozenin našeho Edwarda se nesla ve stylu BAGRŮ*!
Edoušek jim říká bagdžíky a je to momentálně jeden z jeho nejoblíbenějších dopravních prostředků. Část výzdoby jsem vyrobila (bagrové girlandy), část jsem objednala z nějakého party e-shopu, ale z jakého konkrétně, to už nedohledám. Každopádně tam měli set na oslavu s včelí tématikou a já jsem tam nakoupila svíčky, balonky a košíčky na muffiny, protože to všechno bylo žluto černé. :D  No a nepřejte si vědět, kolik času jsme s dětmi strávili v Maxihitu přehrabováním košíků s autíčky...ale našli jsme!

Tyhle zimní oslavy budou docela výzva, protože jak neoslavujeme venku a ani kolikrát ven jít nechceme, tak aktivit pro děti není taková škála. Zatím to (vzhledem k věku oslavence) nevadilo, ale od příští oslavy už se budu snažit, aby se měli děti s čím zabavit. 

Co se darů týče, s tématem nijak nesouvisely, ačkoli jeden z dárků měl být Duplo bagr, který ale bohužel nepřišel včas. Nicméně wow-efektu jsme u oslavence výzdobou i dárky dosáhli; jeho zdaleka nejoblíbenější byl ale moment, když jsme mu zpívali Hodně štěstí, zdraví, protože tu písničku prostě miluje. :D 

...takže za mě to byl ÚSPĚCH!

*Jak jsem byla informována, korektnější název pro tento druh vozidla by byl kolový nakladač. Jelikož je to pro našeho dvouletého syna prostě bagdžík, budu se v příspěvku držet jeho terminologie. 







Why I Still Believe


Oddechové čtení, které se mi vetřelo do seznamu četby do školy, se nakonec ukázalo jako velmi užitečné. Mary Jo Sharp totiž není jen někdo, kdo se rozhodl skrze knihu Why I Still Believe sdílet svou hroznou zkušenost s baptistickou církví - je také apologetkou a v knize čtenáře provádí procesem argumentace, který ji vedl k tomu, aby v církvi navzdory utrženým zraněním zůstala. Hodně mi to připomínalo Not God's Type, protože stejně jako Holly Ordway, Sharp sleduje linii argumentů pro Boží existenci, Ježíšovu smrt a vzkříšení a problém zla a hříchu ve světě. Je to apologetika, kterou musela vykonat, aby mohla zahodit své pochyby o křesťanství. 


Vtipné na tom je, že Sharp sice popisuje svou cestu od obrácení ke křesťanství, přes pochyby (vůči křesťanství i vůči ateismu) a návrat k plné důvěře Bohu, nicméně sama říká, že její hlavní problém nebyl ani tak věřit Bohu jako chápat křesťanství. Přiznává, že měla o církvi a lidech v ní představu, která se velmi lišila od skutečnosti. Popisuje několik situací, při kterých mi zůstává rozum stát a zároveň si dovedu velmi živě představit, že i v naší církvi by se něco takového klidně stát mohlo. Krásným příkladem budiž to, když Mary Jo přišla poprvé do církve, kde měla tu neděli říct svědectví o svém obrácení a domluvit se s pastorem, jak se zapojí do služby. Manželka místního pastora jí hned ve dveřích řekla, že se musí převléct, protože její šaty odhalují příliš. Mary Jo samozřejmě neměla do čeho a tak si byla po celou dobu nedělního shromáždění i při svém veřejném svědectví palčivě vědoma soudu kongregace nad volbou jejího oblečení. Někdy jsou zkrátka lidé s "dobrými úmysly" nezastavitelní. 


Osobně mě ale nejvíce zaujala kapitola o kráse. Mary Jo zpracovává argumentaci dvou profesorů - Dr. Reynoldse a Dr. Tallona, kterým položila několik jednoduchých otázek ohledně role krásy v křesťanském životě. Stejně jako pravda a dobro, i krása má svůj původ v Bohu a na Boha ukazuje. Jako se nemůžeme vzdát Pravdy a Dobra (které se v církvi nerelativizují), tak se nemůžeme vzdát ani Krásy. Přesto je ale (zejména v evangelikálních církvích) problém krásy odsouván na okraj. Jak říká Steve Turner v Imagine 'nebyli jsme si jisti Božím vkusem, tak jsme rozhodli, že je jistě puritánský' (parafrázováno).

Příběh Mary Jo Sharp je obdivuhodný právě v závěru, kdy si sama uvědomuje, že církevní společenství nikdy nedosáhne ideálního stavu. Vždy bude složeno jen z lidí, kteří budou dělat chyby. Mary Jo činí závěr, že křesťanství je natolik rozumnou cestou, že se od něj člověk nemůže nechat odradit křesťany, kteří mu dělají špatné jméno.


(Na Amazonu je teď pro Kindle za $ 4,39)

úterý 24. března 2020

Dcerka: O poznání pravé cesty k spasení

Dostal se mi do ruky krásný kousek z pera Mistra Jana Husa, který mladým dívkám přibližuje cestu ke spasení. Pro její náboženský a etický náboj jsem ji samozřejmě nemohla jen tak přehlédnout, takže jsem ji během pár minut slupla jako malinu. 

Co mě zaujalo? Že na světě není NIC nového. My teď s dorostem procházíme témata z knihy Lži, kterým věří mladé ženy, takže mě překvapilo, že toto téma bylo zpracováno  už v 15. století. Mistr Jan Hus krátkou knížku pro dívky, která mluví o tom, jaké lži nám ďábel může podsouvat. Tady je shrnutí:

  1. Bůh člověka předurčil k zatracení, takže se to musí stát - k čemu tedy je hledat spasení? 
  2. Bůh se nemůže zříci své spravedlnosti a Boží spravedlnost chce, aby byl potrestán i ten nejmenší hřích - proto budeš zatracená!
  3. Říkáš, že činíš pokání, ale přitom to nemyslíš upřímně a tak ti to Bůh neodpustí.
  4. Užívej si života, jsi mladá, máš spoustu času na to litovat svých hříchů později. 
  5. Určitě budeš spasená, jenom si žij, jak chceš. 
  6. Jak to máš těžké, že musíš dodržovat všechna ta pravidla, která Bůh ustanovil!

Mistr Jan pak dává tři tipy, jak se takovým lžím ubránit:

  1. Člověk musí především znát sám sebe a svoje omezení (hříšnou přirozenost, která tíhne ke špatnému, ale také Boží milost, která ho od hříchu osvobozuje)
  2. Musí být proměňován vírou, nadějí a láskou, vybaven Písmem, kterým se může bránit ďáblu
  3. Pilně vykonávat službu Bohu - jednak skrze modlitbu a jednak skrze to, co je jeho úkolem...a taky nebýt v tom nikdy sám. Pokud mu ďábel některou ze lží podsouvá, měl by najít pomoc u přátel nebo vedoucích z církve.
Taky se mi líbilo, jak Jan Hus pracuje s pojetím duše jako Božího chrámu, kdy analogii vidí v tom, že duše je:
-místem modlitby
-obětuje se v ní vzácná oběť - mysl pokorná a duch zkroušený
-oltář, na němž se Kristus obětuje...ten oltář je živá víra a oheň, který nezhasíná, je láska k Bohu
-je v ní zapsána naše podobnost s Bohem
-Bůh v ní přebývá svou milostí a je v ní radši než ve všech chrámech, klášterech a kaplích

Na závěr citát, který mě velmi oslovil:
"...viz prospěch svůj v dobrém a raduj se; spatři nedostatek a pokoř se."



(Vybrané citace byly jazykově upraveny, případně parafrázovány.)

čtvrtek 12. března 2020

Apologetics and the Christian Imagination

Holly Ordway si mě získala už autobiografií Not God's Type, takže tahle se dostala automaticky na seznam. Holly je totiž hrozně zajímavá. Byla závodní šermířkou a uvěřila skrze několik rozhovorů a hodně přemýšlení. Pak hledala své místo v církvi a usadila se v katolické. Protože se pohybuje v kruzích křesťanských apologetů, nejvhodnějším místem je pro ni místo profesorky Anglického jazyka na Houston Baptist University. 


V několika prvních kapitolách hovoří o naší post-křesťanské době. Jak málokoho vlastně zajímá, co chceme říct. Jak slova přicházejí o jejich minulý význam a tedy apologeta, pokud chce s kýmkoli hovořit, musí se ujistit, že základní pojmy chápe druhá strana stejně (aby se jeden nebavil o voze a druhý o koze). Ordway cituje Barfielda: "Of all devices for dragooning the human spirit, the least clumsy is to procure its abortion in the womb of language," a hezky to ilustruje na pojmu manželství. Katolická církev manželství definuje jako svazek muže a ženy, který je uzavřen se svolením obou stran, je charakterizován věrností, nerozlučností a otevřeností k životu. Nicméně dnes se mimo církev definice manželství posouvá spíše k 'společensky uznanému vztahu dvou lidí, který je založen na jejich emocionálním propojení'. Pak se opravdu může zdát, že zastánci tradičního manželství neoprávněně upírají některým skupinám tento status a preferování heterosexuálního sňatku může opravdu vypadat jako předsudek. 


A ačkoli to zdaleka není všechno, co mě v téhle publikaci zaujalo, moje pozornost se samozřejmě nejvíc upínala k její představě o roli imaginace. Přestože největší část obsahu věnuje literatuře, líbí se mi, že imaginativní formy apologetiky vidí i v hudbě, umění, ba i architektuře! Její stručný rozbor architektonických prvků katedrál a imaginativních prvků katolické liturgie je opravdu osvěžující. Tento oddíl nakonec shrnuje slovy, které platí pro imaginativní apologetiku obecně:

The sceptic is enabled to take a step inside, literally or figuratively, and to be involved in some way with this beauty.It may well speak to the longings of his heart: saying 'Look, here you will find what you seek.' Or it may unsettle him, provoke him to questioning and wondering.'

Holly píše svižně a čtivě, plynule a srozumitelně. Pokud vím, v současnosti pracuje na knize, která propojuje imaginaci a katechismus. Snad nemusím ani psát, že se těším jak malá. 

Further Up & Further In: Understanding Narnia

Vytoužená kniha mi přiletěla do Kindlu jako dárek k narozeninám, takže jsem s ní oslavila úspěšný konec zkouškového období...asi tři překrásné dny, kdy jsem nemusela dělat nic do školy a jen tak si číst...ne, že by tohle nebylo do školy. 


Joseph Pearce mě zaujal už když jsem četla Sample knihy (a pak čekala úmorných několik měsíců, než někdo z mých příbuzných pochopí narážky a knihu mi koupí :D). Hned z kraje knihy mistrně ukazuje, jaký rozdíl je mezi tím, když je někdo dětinský (childish) a tím, když se někdo na svět dívá jako dítě (childlike). Je přesvědčen, že člověk by měl příběhy číst jako dospělý, který, pokud je opravdu upřímný, kritický a pokorný, nahlíží je jako dítě a tedy z nich tím víc může mít (naproti tomu pyšný a dětinský dospělý se připravuje o celistvost příběhu a tu jeho stránku, která se jej může dotýkat, může jej přetvářet). 


Pearce také asi zatím nejsrozumitelněji vysvětluje otázku alegorie v Letopisech. Jde k jádru významu slova (allos=jiný, agoria=mluvení)...tedy že původní význam slova alegorie označuje, že jedna věc hovoří o druhé: "Podobenství jsou alegorie v tom smyslu, že jsou jednou věcí (fiktivní příběh) a hovoří o jiné (morální poučení)". Pearce rozlišuje jakousi hrubou alegorii (crude allegory - the sort of allegory that employs personified abstractions), která je tou alegorií, kterou Lewis popisuje v Alegorii lásky, kterou užívá v Poutníkově návratu a od které, stejně jako Tolkien, distancuje své nejpopulárnější dílo. A je pravda, že Letopisy nejsou alegorií v tomto smyslu; i když nám Aslan Krista připomíná, není personifikací jako postavy v Bunyanově Cestě poutníka. Tolkien sám snad toto měl toto rozlišení různých pojetí alegorie, když v předmluvě druhého vydání LOTR říká, že nesnáší alegorii, zatímco v soukromé korespondenci říká, že LOTR alegorií je. 

Pearce pak mistrně sleduje biblické, etické, apologetické a teologické motivy v jednotlivých knihách Letopisů, že pro někoho, kdo Letopisy miluje, je slast to číst. Všímá si různých aspektů, které dává do kontextu s Lewisovými názory a životními situacemi...prostě bomba. Oproti jiným knihám, které jsem tu v posledních měsících komentovala, je toto opravdu oddechovka - doporučuji jako balkónovou četbu na teplé jarní večery. :)