pátek 31. května 2019

KNIHA: Joy

Měla jsem teď pár dní šanci číst knihu od Abigail Santamaria Joy: Poet, Seeker, and the Woman Who Captivated C. S. Lewis, životopis Joy Davidmanové, jejíž cesta životem se dá popsat pouze za pomocí napětí vyplývajícího z protikladů. Neobyčejná a zároveň hrozně všední. Velmi nadaná a zároveň, co se talentu týče, ne zcela vyčerpaná. Zapálená, vášnivá a zároveň nenaplněná. 

Abych pravdu přiznala, trochu jsem znejistěla. Od jedné z největších myslí 20. století jsem čekala (stejně jako mnoho Lewisových přátel) přinejmenším jiný výběr manželky. Santamaria v biografii podpořené solidní rešerší popisuje Joy jako velmi inteligentní ženu, jejímž snem je stát se spisovatelkou. Joy za svým snem jde vášnivě, ale trochu bezhlavě; ustupuje mu přátelství, rodina a posléze i manželství. V průběhu života se názorově přesouvala od agnosticismu přes ateismus, materialismus (byla členkou komunistické strany v USA) až ke křesťanství. 

Její konverzi Lewisovy eseje a knihy přímo nezapříčinily, nicméně po ní jí i jejímu tehdejšímu manželovi byly intelektuální stravou a inspirací mnoha debat. U Joy mě zaskočilo, že přestože tvrdila, že se v určitý moment setkala s Bohem a její konverze ke křesťanství byla tudíž nevyhnutelná, na jejím životě (alespoň podle pečlivého zpracování dostupných zdrojů a korespondence) nebyly přímo znát známky proměny, znovuzrození. Její život se po praktické stránce  změnil; vyhledala křesťanské společenství, nechala se pokřtít, veřejně se hlásila ke křesťanství a svou tvorbu, předtím zaměřenou na podporu komunisticky laděné propagandy, nahradila teologickými úvahami. Nicméně události předcházející rozpadu jejího manželství, ani její další korespondence s příbuznými a přáteli o takové změně nesvědčí. 

Znovu jsem si na jejím příběhu připomněla, jak důležité Znovuzrození je pro mě a moje okolí. Svět má spoustu křesťanů, kteří se přiklání k myšlence Všemohoucího Boha, oceňují Bibli a její historický/literární přínos, váží si křesťanských myslitelů a pokyvují při kázáních myšlenkám sršícím z kazatelny. Opravdová změna, ta která nastane uvnitř, je nicméně změna okamžitá i postupná. Jsme znovuzrozeni, ale jsme taky každý den obnovováni. Je nám odpuštěno, ale také je nám každý den odpouštěno. Náš konflikt s Bohem je smířen, ale naše povaha - přirozeně vzpurná vůči Bohu - je každý den krocena. Nikdy nedosáhneme dokonalosti, protože jsme jí v Božích očích už dosáhli skrze Ježíšovu oběť, kterou jsme přijali. Naše proměna nemusí být okolí patrná hned, ale dlouhodobý, obnovující vliv Božího ducha je vidět vždy.

Nechci být vůči Joy nefér, myslím, že do Lewisova života zapadla jako chybějící dílek skládanky. Santamaria říká, že tak jako v ní její první manžel vyvolával ty horší stránky její povahy, u Lewise tomu bylo naopak. Byli si navzájem dobrým vlivem; Joy mu byla praktickou pomocnicí i  myšlenkovou sparring partnerkou, on jí byl věrným přítelem a manželem. Bez Joy bychom možná neměli Lewisovy perly jako Dokud nemáme tvář, Čtyři lásky nebo Svědectví o zármutku. Při čtení jejího životního příběhu jsem se nesetkala s tím, co jsem očekávala, ale mohla jsem zase z jiné perspektivy nahlédnout do života C. S. Lewise. To a také neuvěřitelně plynulý narativ (přestože se jednalo o biografii), jsou dva důvody, proč knihu doporučím i dál. :)

čtvrtek 23. května 2019

Jsem duchovní BIOmatka

Musím říct, že obdivuji dnešní maminky. Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím spoustu žen, které se rozhodly svým dětem dát jen to nejlepší. Chrání děti před vším zlem a negativitou, která by na ně mohla dosáhnout a dávají si záležet na tom, aby jejich dítě bylo po všech stránkách opečováváno. 

Po fyzické stránce mají zmáknuté všechno, od obuvi (barefoooooooooot), přes oblečení až po stravu (cukru zmar💀). 

Po psychické stránce taky - děti mají ty správné knížky, ty správné hračky, ty správné aktivity (montessori AHOY). 

Po společenské stránce jakbysmet. Děti se účastní správných akcí a jsou ve správných kolektivech, které je mají stále dál rozvíjet. 

Tahle touha po tom správném pro naše děti je absolutně přirozená.  Protože jsou to naši malí andílci, co nám spadli z nebe do klína tak krásně neposkvrnění naším špatným světem a my je chceme ochránit od všeho, od čeho jen můžeme. 

Zároveň ale tahle touha vytváří tlak, který nelze unést. Pak jsme vzteklé, náročné na své okolí a imrvére frustrované.

No nic, to jsem se dostala jinam. 😃

Co ale chci říct: málokdy ve svém okolí vidím snahu o naplnění ještě jedné stránky toho našeho malého člověka - stránky duchovní. Všichni ji máme a dřív nebo později se v našem životě ozve. Čím sytíme svého ducha? A ducha našich dětí? 

Já jsem v tomhle duchovní BIOmatka. A stejně jako bych nedala svým dětem ke svačině shnilé jablko, nedovolím, aby jejich duchovní zdroje byly zkažené. 

Vidím, že dnes je mezi lidmi tendence zkoumat nové a zajímavé duchovní praktiky. Zajít ke kartářce, šamanovi, udělat za své dítě rituál nebo vyvěsit lapače snů. Chápu touhu zkoušet nové věci a taky za tím vidím určité hledání pravdy. Nicméně pokud jde o děti, je nezbytné duchovní zdroje prověřovat tím víc. Málo se mluví o tom, že duchovní svět je prostě černobílý a ty síly, které za danými praktikami stojí jsou buď z jedné nebo druhé skupiny, dobré nebo zlé. Pokud je charakter té síly zastřený, neznámý a nevíme odkud pochází, je třeba být opatrný. Protože není legrace si domů z takového hezkého posezení se šamanem přinést "kámoše", který se bude našim dětem ukazovat jako zesnulí členové rodiny, způsobovat noční můry atp. 

Boží charakter je naproti tomu popsaný. Je odkrytý a člověk ví, co od něj může čekat. Proto když dojde na duchovní stránku mých dětí, vím, co mám dělat. Ukazuji jim Boha, který je v mém životě, který je dobrý a o kterém si čteme v Bibli.

Tohle téma je nesmírně obšírné, ale chtěla jsem ho tady na svém blogu naťuknout. Protože to není jedno. Protože se o tom musí mluvit. Protože na tom záleží mnohem víc než na tom, jaké vybrat botičky. A tak pokud o tom budeš chtít mluvit, jsem k dispozici. :)

Co ty na to?


neděle 19. května 2019

Nenamalovaná.

Často se v mé hlavě odehrává tento monolog: Jé hele, maminka s kočárkem! Ta je ale šik! Vykračuje jistým krokem a zdá se, že má nějaké plány, protože jde celkem svižně! Jo a tamhle to bude její druhé dítě...oblečené do světlého oblečení - ha ha, Emma neměla světlé kalhoty od doby co jezdila ještě v korbě kočáru! A vypadá to...ne, to se mi jenom zdá...ale ne, opravdu! Ona je NAMALOVANÁ!

Řekněte mi prosím vás někdo, jak to děláte? Jak to, že máte děti čisté, kočárky čisté, pití a svačinky vždy s sebou a nezapomenete ani bublifuk nebo bábovičky na písek? Jak to, že jste učesané, hezky oblečené a dokonce namalované??

Myslím si, že jsem docela chytrá, ale na tohle jsem zatím nepřišla. A doopravdy se snažím! Já jsem spíš ten typ, co zapomene během jednoho měsíce třikrát klíče ve dveřích kočárkárny a během uplynulého roku jsem dvakrát zapomněla zavřít dveře do bytu (zavřít, ne zamknout). Jsem ten typ, který když se ráno snaží upravit si účes, trvá mu to čtvrt hodiny a i tak je výsledek podoben výrobkům firmy Spokar. Make-up mi trvá reálného času 30 minut (jen řasenka, BB a rty), takže na něj většinou stejně nedojde. Jsem ten typ, který se nadšeně obleče do letních šatů a vyrazí s dětmi do města a po třetině cesty mě zastaví paní, aby mi řekla, že mám zadní část sukně zahrnutou do kalhotek.

Co se oblečení týče, ha ha. Vyvinula jsem nepřekonatelný talent - opravdu, nechte mě v tom soutěžit a uvidíte, že vyhraju na plné čáře - odejít z bytu s oblečením tak strategicky ušpiněným, že si toho všimnu až teprve když jsem mezi lidmi. Je třeba upřesnit, že je to taková ta typická dětská špína - rozmočené kukuřičné křupky, banán, jablko, piškoty - prakticky cokoli měli ten den k jídlu - dětskými prstíčky důkladně vmasírované do struktury látky.  Tímto chci poděkovat své rodině a přátelům, kteří mě na tyto fleky přestali upozorňovat a přijímají mě takovou, jaká jsem. I s mými špinavými svršky.

Hřiště a pískoviště, to je kapitola sama pro sebe. Poznáte mě podle zpoceného čela (to jak běhám mezi dětmi, které se rozhodly trávit čas na opačných koncích hřiště) a bot a kalhot pokrytých šedým prachem (teď vážně - PROČ je v tom kamení tolik prachu? A proč je tenhle štěrk opravdu na každém dětském hřišti?!?). Většinou mě zaslechnete vysvětlovat, že jsem zapomněla pití nebo jinou superdůležitou věc. Má chytrá dcera vždy podotkne, že tedy můžeme koupit nové. A tak vyrážíme do obchodu.

Co se našeho výskytu v obchodech týče, postihují mě výpadky krátkodobé paměti. Z nějakého důvodu pravidelně zapomínám, jak příšerně mi leze na nervy nakupovat s dětmi. Potkáte-li nás tedy v obchodě, pravděpodobně mě uvidíte valit oči a posunkovat na dítě nakusující bramboru, důrazně artikulovaně syčet: Položžžž to tam zzzzpátky! anebo přímo fyzicky odnášet starší dítě z obchodu ven.

Takže když už teď víte, jak to mám já, asi pochopíte, že když vidím takovou nějakou dokonale vypadající maminku, jen tiše závidím. A doufám, že až budu velká, taky jednou taková budu. Ale to hned tak nebude.

Včera večer

U břehu řeky setkal jsem se s Bohem,
stál tam sám a díval se na západ.
Ač blízko, cizí byl mi v mnohém;
přišel jsem k němu a začal se ptát.

Na moje otázky neříkal nic,
sveřepě mlčel, ví vůbec o mně?
Mluvil jsem dál a čekal jsem víc;
čekal jsem odpověď tady a teď.


U břehu řeky Boha jsem potkal,
setkání nevšední změnilo mne.
Starosti mé on pokojem protkal.
Bez slova řek víc, než tisícem vět.