středa 31. července 2019

Ekologický Guilt Trip: Kdo může za sáčky v oceánu?

V angličtině existuje krásný termín “guilt trip”, který znamená, že jednání nebo slova některých lidí člověka může poslat na emocionální výlet plný pocitů viny a výčitek. Takový guilt-tripping se dnes děje na denní bázi, od osobních vztahů přes marketing a média až po ekologickou osvětu. A právě tam bych se chtěla zastavit. 

Tento sáček vyhodil český neznaboh v Budějicích
do Vltavy a tak se dostal až do oceánu
Jako průměrný Čech, třídím odpad. Říkám průměrný, protože tak to dnes už je - odpad třídíme. No, nestačí to. V oceánech roste ostrov odpadků a zprávy o velrybách s kilogramy plastů v žaludku se stále objevují. Takovým způsobem nás země třetího světa posílají na onen guilt trip, protože zatímco tamní lidé se zabývají banalitami jako kde spát, co jíst a kde najít práci, už jim nedojde, že kelímek od jogurtu se nehází do řeky, ale do plastů. 

Další úroveň je žít bez odpadu, bez obalu, bez plastů. Pěkný ideál, ale jak moc ekologický, to už ukáže až budoucnost naší planety. Kolik smogu vyprodukujeme než dojedeme do toho jednoho obchodu bez obalu, který připadá na náš okres? Kolik vody a tepla spotřebujeme na praní látkových plen? Kde leží opravdové ekologické problémy, které když se vyřeší, bude naší zemi opravdu lépe?

Nemám nic proti snaze chránit planetu. Myslím, že většina lidí, kteří mají děti, si silně uvědomují, že vůči jejich budoucnosti mají v tomto ohledu určitou zodpovědnost - a musí ji plnit! Ale nenechte se posílat na guilt trip jenom proto, že někde umřela velryba, nebo že si v obchodě dáte cibuli do igelitového sáčku.  

Pravda je, že naše doba není hezká. Lidé dávají životnímu prostředí zabrat už desítky let a my v tom pokračujeme - protože jsme lidi. Naše přirozená duchovní zkaženost se projevuje i na světě kolem nás. Je velmi smutné, že vymírají některé druhy zvířat, že zažíváme znečištění a přelidnění a smog všeho druhu. A budeme dělat všechno, co má smysl, pro to, abychom našim dětem zařídili lepší budoucnost. A možná prvním krokem k tomu může být naučit se nežít na guilt tripu, zmítaný negativními zprávami médií, ale hledat fakta a podle nich přizpůsobit svůj životní styl.

pondělí 29. července 2019

KNIHA: J.R.R. Tolkien - A Biography

Nemohla jsem odolat a přikázala jsem si přečíst celý Tolkienův životopis z pera Humphrey Carpentera ještě předtím, než uvidím letošní film inspirovaný jeho životním příběhem. Píšu "inspirovaný", protože...řekněme, že kdo si chce film Tolkien užít, nesmí vědět, jak to bylo doopravdy. 

Samozřejmě důvod, který mě hnal k četbě této knihy nebyl jen nový film, ale i můj zájem o C. S. Lewise a lidi, kteří jej a jeho tvorbu ovlivnili. A protože se zdá, že nelze mluvit o Lewisovi, aniž bychom vzpomněli na Tolkiena a naopak, ani tentokrát jsem nebyla zklamaná Carpenterovým líčením jejich přátelského vztahu. 

Zase o trochu více mi pomohla tato biografie pochopit Tolkienův a Lewisův přístup k alegorii. Tolkien konkrétně, jak se zdá, měl vztah k alegorii velmi vyhraněný ("Alegorii nesnáším kdekoli ji vidím.") hlavně proto, že mu v ní vadila dominantní role autora. "Preferuji historii, pravou nebo vymyšlenou, jejíž a p l i k o v a t e l n o s t na myšlenky a zkušenosti čtenáře je rozličná." Aplikovatelnost, narozdíl od alegorie, dává čtenáři svobodu; boj dobra a zla, jak to sám nerad nazýval, je podle Tolkiena jen součástí této historie.  Jakékoli snahy vyložit Pána prstenů jako předchozím článku.
alegorii, ať už křesťanskou nebo politickou, radikálně odmítal. Tolkien tvrdil, že pokud příběh lidem něco připomíná, je to ten pradávný mýtus, který si našel cestu i do jeho příběhů. O procesu Tolkienovy tvorby jsem trochu psala v

Na Tolkienovi mě pak zaujalo ještě několik věcí. Jednak, navzdory jeho nesmírnému talentu, i on se potýkal s tím, co bychom dnes nazvali prokrastinací, i on musel balancovat pracovní, rodinnou a tvůrčí stránku svého života a ne vždy se mu to dařilo. Připadá mi kouzelné, že jeho manželka zavedla, že když zazvoní na zvonek, Tolkien se musí zvednout od své práce a okamžitě přijít k jídlu. 

Další věc, která mě zaujala, byl počet míst na kterých bydlel. Snažila jsem se to spočítat; nemohu tvrdit, že se jedná o přesné číslo, ale myslím, že se Tolkien za svůj život stěhoval asi osmnáctkrát. A potom samozřejmě příhody o jeho bezkonkurenčním smyslu pro humor. Jednou se například převlékl za severského válečníka a naháněl po ulici souseda se sekerou v ruce. :D


CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: A Biography [Kindle]. New York, NY: Houghton Mifflin Company, 2000 [cit. 2019-07-29]. ISBN 978-0618057023. Dostupné z: Amazon Kindle Store

neděle 28. července 2019

Emma 3!

Slavili jsme Emminy třetí narozeniny, tentokrát s motivy jejího oblíbeného seriálu Tlapková patrola!

Z minulých let jsem se poučila o následujícím:
Batole je stejně nadšené z jednoho fóliového balonku jako z promyšlené výzdoby. Vzala jsem to tedy celé víc s klidem :D

Barevná škála byla: červená, žlutá, modrá, bílá. Aliexpress zajistil fóliové balónky a svíčky s pejsky. Zápichy do muffinů a girlandy jsem vyrobila, ale teď jsem zjistila, že je nemám vyfocené :D Jedna byla z tlapiček a druhá klasická střapcová... Spolu s maminkou a švagrovou jsme zařídily občerstvení.

Švagrová pak ještě donesla barvy na obličej, z toho byly děti nadšené!

Strýc se osvědčil jako face painter. 

Rebelka!

Velký smutek :( Narozeniny má až za půl roku :D

úterý 16. července 2019

KNIHA: Planet Narnia

Každý vědec nebo myslitel, který odhalí něco velkého, musí čelit smíšené reakci svého okolí: jedny naplní radost z nového objevu a vrhnou se sami do potvrzování nových zjištění. Jiní budou posuzovat nové informace velmi přísně a nakonec se jí pro její zdánlivou pošetilost vysmějí. Mezi těmito dvěma tábory jsem se pohybovala po celou dobu čtení Planet Narnia od Michaela Warda.* 

Dr. Michael Ward, oxfordský profesor a bývalý anglikánský kněz, který konvertoval ke katolictví, se Lewisem zabýval při svých doktorských studiích. Jeho výzkum k disertaci jej přivedl na stopu jistého vzorce v Letopisech Narnie, který propojuje všech sedm dílů: Lewis se řídil předkopreníkovskou astronomií. 

Model, ve kterém je země ve středu všeho dění a kolem ní obíhá sedm planet (Jupiter, Mars, Sol, Luna, Merkur, Venuše, Saturn), byl vyvrácen Mikulášem Koperníkem již v 16. století. Ptolemaiovská geocentrická soustava měla ale pro Lewise větší kouzlo a její propojení s mýtickými bohy živilo jeho představivost. Proto se Wardovi zdá, že každé knize ze série Letopisů Narnie propůjčil charakteristiky jedné z planet/jednoho z božstva. Díky tomu jsou Letopisy tak soudružné, čtivé, promyšlené a proto i populární, říká Ward. 


Ward sleduje podobnost mezi planetami a jednotlivými díly Letopisů následovně:

Lev, čarodějnice a skříň - Jupiter; motivy vládce, vysvoboditele, moci, která je nade všechny ostatní
Princ Kaspian - Mars; motivy války, rytířství, armády
Plavba Jitřního poutníka - Sol; motivy slunce, moudrosti, štědrosti, života
Stříbrná židle - Luna; motivy vody, stříbra, psychické nestability, mise
Kůň a jeho chlapec - Merkur; motivy dvojic, oddělení a shledání, rychlost, ticho, schopnost vyjadřovat se
Kouzelníkův synovec - Venuše; motiv lehkosti, humoru, krásy, zrození, tepla, sladkosti
Poslední bitva - Saturn; motivy smutku, smrti, dospělosti, stáří, přemýšlivosti

Dr. Michael Ward je učenec velmi sečtělý. Každá kapitola hlavní části jeho knihy zkoumá motivy planet nejen v Narnii, ale také v Lewisově poezii, v jeho myšlení a v některých pasážích Lewisovy Kosmické trilogie. Jeho výzkum je pečlivý a hluboký, jeho argumenty velmi přesvědčivé. V určitých ohledech opravdu odpovídá na otázky, které se jiní snažili zodpovědět tím, že Letopisy připodobnili k sedmi svátostem, sedmi smrtelným hříchům, či jiným křesťanským konceptům. Žádný, podle Warda, nesedí tak, jako připodobnění k sedmi planetám ptolemáiovské soustavy.

Navzdory své přirozené rezervovanosti vůči další teorii výkladu Letopisů, nemohu Wardovi upřít neuvěřitelnou pečlivost v kritice textů, ale i kontextu. V Lewisově a Tolkienově tvorbě se často mluví o nezáměrnosti jejich tvůrčího procesu. Tolkien především příběhy nevymýšlel, on je odkrýval. Pokud někdo jeho textům nerozumněl a zeptal se ho, co to znamená, Tolkien řekl “Nevím, pokusím se to zjistit.” Ne vymyslet. Zjistit.** Od Lewise slýcháme něco podobného. Ve své korespondenci zmiňuje, že obrazy inspirující k napsání Letopisů k němu přicházely postupně a on příběh psal za pomoci imaginativního odkrývání těchto pradávných mýtů. Přesto se Lewisovi vyčítá, že Narnii napsal horkou jehlou, příliš alegoricky a příliš povrchně. Pokud stojí vedle Tolkienova díla, může se tak zdát. Ward tento dlouholetý schod mezi dvěma autory srovnává tím, že nachází v Lewisově díle mnohem promyšlenější kostru. Říká, že Lewis pracoval nejen záměrně, ale i strategicky. Naznačuje, že to měl celé v plánu dlouho předtím, než začal Letopisy psát a systematicky se držel jednoho vzorce. Zda byl jeho tvůrčí proces zcela vědomý si Ward říci netroufá.

Z knihy Planet Narnia mám smíšené pocity. Na jednu stranu, Wardova argumentace je logická a v mnoha bodech sedí. Na stranu druhou, mezi své argumenty nemůže přidat Lewisovo osobní prohlášení, že s tímto záměrem Letopisy psal. 


*WARD, Michael. Planet Narnia: the seven heavens in the imagination of C.S. Lewis [Kindle e-kniha]. New York: Oxford University Press, 2008 [cit. 2019-07-15]. ISBN 978-019-5313-871. Dostupné z: Amazon Kindle Store

**Chapter VII: War. J. R. R. Tolkien: A Biography [Kindle]. New York, NY: Houghton Mifflin Company, 2000 [cit. 2019-07-15]. ISBN 978-0618057023. Dostupné z: Amazon Kindle Store

pondělí 24. června 2019

KNIHA: C.S.Lewis - A Life

Měla jsem v rukách nejeden životopis zaměřující se na Lewise, nicméně C.S.Lewis - A Life jehož autorem je Alister McGrath mě zaujal zatím nejvíce. Jak McGrath sám v úvodu knihy čtenáři připomíná, sleduje v životopisu Lewisovu cestu coby učence, apologety a spisovatele. Sleduje, kteří autoři či myslitelé Lewise inspirovali a jak se jejich vliv odrážel na jeho vlastním díle. Vedle notoricky známých a s Lewisem spojovaných jmen jako G. K. Chesterton nebo G. MacDonald se pak objevují E. Spencer, E. Nesbit, H. G. Wells nebo Ch. Williams. McGrath zmiňuje konkrétní díla, spojuje je s útržky z Lewisovy korespondence a v bohatých, leč stručných rozborech Lewisových děl odhaluje, jak přesně se tyto vlivy projevují i v jeho tvorbě. 

McGrath pečlivě popisuje Lewisovu konverzi ke křesťanství a myšlenkový přerod, který ji doprovázel. Až neuvěřitelně poetická je McGrathova interpretace pasáže z Lewisova dopisu, ve kterém popisuje den, kdy uvěřil v Boha. McGrath si všímá zmínky o modrých květech, které Lewis zahlédl cestou do Zoo a s plynulou elegancí tento symbol stopuje napříč Lewisovým životem až k původnímu zdroji: Novalisovu románu Heinrich von Ofterdingen, kde modrý květ symbolizuje “smíření mezi rozumem a imaginací, mezi světem, který pozorujeme kolem sebe a subjektivním světem v našem nitru.” Touto, dle mého názoru troufalou, až okouzlující, exegezí si mne McGrath získal.

Právě ke smíření rozumu a imaginace muselo u Lewise dojít, aby jeho konverze mohla být dokonána. Jeho přítel J. R. R. Tolkien mu v tom byl velmi nápomocen, ačkoli nebyl první ani jediný, s kým Lewis o křesťanství hovořil. Když se pak podíváme na Lewisovu bibliografii, vidíme, že jeho nově objevená víra byla doslova palivem jeho autorské tvorby. Z počátku byla spíše apologeticky zaměřená, jak je vidět v dílech Problém bolesti, K jádru křesťanství, Zázraky či Rady zkušeného ďábla. V určitý moment se ale Lewis začíná přiklánět k imaginativně narativní formě apologetiky a tvoří Kosmickou trilogii a Letopisy Narnie. Sám se v jednom z dopisů vyjádřil, že “člověk nemůže stále víru obhajovat, musí taky mít čas se jí sytit.” Z této nálady pak máme díla jako Úvahy nad Žalmy nebo Čtyři lásky.

Co mě zaujalo, byla domněnka, patrně všeobecně známá mezi těmi, kdo studují Lewise: byl prý misogyn. Chce-li někdo tuto myšlenku obhájit, může se pokusit tak učinit na základě jakýchsi před postmoderních předpokladů, se kterými pracuje v Té obludné síle a některých zmínek v díle K jádru křesťanství. Lewis byl nicméně, stejně jako jsme snad trochu všichni, produktem své doby - sám o sobě tvrdil, že je dinosaurus. Sice nebyl bojovníkem za práva žen, nicméně z jeho konkrétní korespondence víme, že si velmi vážil mnoha žen pro jejich akademický, literární, či čistě intelektuální přínos -  mezi takové se řadí Dorothy Sayers, Rith Pitter nebo Joy Davidman. K dobru mu také může být i fakt, že zaštiťoval The Socratic Club - oxfordský studentský klub vyhrazený debatám mezi ateisty/agnostiky a křesťany, ze dvou třetin tvořen ženami. 

Protože je jeho dílo předmětem mého studia, bylo příjemné připomenout si, že muž s tak velkými myšlenkami žil tak obyčejný život, hledal práci, neměl dost peněz, zbytečně si dělal nepřátele, musel se starat o rodinu atp. A že vlastně i navzdory tak obyčejnému životu měl tak velké myšlenky. 

pondělí 10. června 2019

KNIHA: C. S. Lewis on the Final Frontier

Při hledání vhodného rozboru Lewisovy Kosmické Trilogie jsem narazila na tuto knihu od Sanforda Schwartze. Ze zvědavosti jsem si ji koupila a začala číst. Ačkoli se nejedná o lehké čtení, byla jsem mile překvapená historickým kontextem, které autor ke Kosmické Trilogii poskytl. Kniha je rozdělená na tři části; každá část popisuje teologické a ideologické motivy jednotlivých knih Trilogie. 

Lewisovy myšlenkové konstrukty mohou být na první přečtení dost složité. On sám ale ve svých dílech fikce vychází čtenáři vstříc a vytváří imaginativní prostředí, ve kterém je debata na některá témata zkrátka svobodnější. V Kosmické Trilogii tímto způsobem čtenáře bere na vzdálené planety, kde nevládnou pozemské myšlenkové systémy, aby mohl pohodlně těmto ideologiím nastavit zrcadlo.

Pojícím tématem těchto třech knih je podle Schwartze evoluce. V průběhu let následujících po vydání Darwinovy studie O původu druhů se myšlenky na evoluci ve společnosti rozeběhly mnoha směry. Lewis evoluci zkoumá ze tří úhlů a každá kniha se potýká s jedním z nich. 

Návštěvníci z mlčící planety reaguje na materiální/mechanickou evoluci. Všímá si, že lidé se přiklání k přesvědčení, že jejich druh je lepší než kterýkoli druh na zemi. Staví se do role vládnoucího druhu, nikoli druhu žijícího v harmonii s ostatními. Na tuto myšlenku pak navazuje přesvědčení, že i v rámci lidské rasy jsou některé rasy vyspělejší  (vyvinutější) než ostatní. Lewis tuto tendenci v přemýšlení sledoval během 30. let minulého století a Malacandra mu poskytla příležitost reagovat na ni v prostředí světa, kde nedošlo k pádu člověka. V tomto čistém a harmonickém prostředí se Lewis zcela odděluje od pozemských světonázorů a zkoumá společnost, která nepodléhá ideologiím vyplývajícím z Darwinovy teorie. 

Perelandra, vyzývá myšlenky kreativní/organické, Bergsoniánské evoluční teorie. Lewise Bergson uchvátil svým pojetím vnímání času a interpretací evoluční teorie. V letech před svým obrácením s ním pravděpodobně souhlasil ve větším rozsahu, nicméně v Perelandře vidíme, že stále ještě s Bergsonem nachází společnou půdu. V Perelandře vidíme dvojí: Jednak, jeho pojetí času jako ‘subjektivní zkušenosti’ Lewis za pomoci dialogů mezi Ransomem a ‘Evou’ transformuje do rámců křesťanského myšlení. A jednak reaguje na  redukci božského elementu v Bergsonově ‘kreativním impulzu’. 

Ta obludná síla rozebírá evoluci duchovní. Inspirován gotickým románem a existencialistickou literaturou, Lewis sleduje dění ve fašistické společnosti. Její touha po vytvoření Nového Člověka, nezávislého na přírodě, který nikdy nezemře, je destruktivní pro své okolí, ale také sebezničující. Lewis tuto až příliš aktuální předválečnou tématiku uzavírá s tím, že evoluce k dokonalosti je opravdu možná. Spočívá v přijetí a přemožení Smrti, ve vzkříšení a proměně člověka po smrti. 

Možná je to kvůli složitosti myšlenek, které Lewis čtenáři v Trilogii předkládá, ale, zcela subjektivně vzato, nemám pocit, že by šlo tolik o imaginativní odkrývání jako v procesu tvorby Narnie (přestože Lewis poznamenal, že Trilogie, stejně jako Narnie, měla svůj původ v obrazech spíše než v myšlenkách) jako o přehlídku Lewisovy diskuse s předválečnými ideologiemi. Přesto ale jeho způsob využití narativu  k vytvoření prostředí velmi příhodného pro dané debaty může ochotnému čtenáři pomoci Lewisovy myšlenky zpracovat. 

pátek 31. května 2019

KNIHA: Joy

Měla jsem teď pár dní šanci číst knihu od Abigail Santamaria Joy: Poet, Seeker, and the Woman Who Captivated C. S. Lewis, životopis Joy Davidmanové, jejíž cesta životem se dá popsat pouze za pomocí napětí vyplývajícího z protikladů. Neobyčejná a zároveň hrozně všední. Velmi nadaná a zároveň, co se talentu týče, ne zcela vyčerpaná. Zapálená, vášnivá a zároveň nenaplněná. 

Abych pravdu přiznala, trochu jsem znejistěla. Od jedné z největších myslí 20. století jsem čekala (stejně jako mnoho Lewisových přátel) přinejmenším jiný výběr manželky. Santamaria v biografii podpořené solidní rešerší popisuje Joy jako velmi inteligentní ženu, jejímž snem je stát se spisovatelkou. Joy za svým snem jde vášnivě, ale trochu bezhlavě; ustupuje mu přátelství, rodina a posléze i manželství. V průběhu života se názorově přesouvala od agnosticismu přes ateismus, materialismus (byla členkou komunistické strany v USA) až ke křesťanství. 

Její konverzi Lewisovy eseje a knihy přímo nezapříčinily, nicméně po ní jí i jejímu tehdejšímu manželovi byly intelektuální stravou a inspirací mnoha debat. U Joy mě zaskočilo, že přestože tvrdila, že se v určitý moment setkala s Bohem a její konverze ke křesťanství byla tudíž nevyhnutelná, na jejím životě (alespoň podle pečlivého zpracování dostupných zdrojů a korespondence) nebyly přímo znát známky proměny, znovuzrození. Její život se po praktické stránce  změnil; vyhledala křesťanské společenství, nechala se pokřtít, veřejně se hlásila ke křesťanství a svou tvorbu, předtím zaměřenou na podporu komunisticky laděné propagandy, nahradila teologickými úvahami. Nicméně události předcházející rozpadu jejího manželství, ani její další korespondence s příbuznými a přáteli o takové změně nesvědčí. 

Znovu jsem si na jejím příběhu připomněla, jak důležité Znovuzrození je pro mě a moje okolí. Svět má spoustu křesťanů, kteří se přiklání k myšlence Všemohoucího Boha, oceňují Bibli a její historický/literární přínos, váží si křesťanských myslitelů a pokyvují při kázáních myšlenkám sršícím z kazatelny. Opravdová změna, ta která nastane uvnitř, je nicméně změna okamžitá i postupná. Jsme znovuzrozeni, ale jsme taky každý den obnovováni. Je nám odpuštěno, ale také je nám každý den odpouštěno. Náš konflikt s Bohem je smířen, ale naše povaha - přirozeně vzpurná vůči Bohu - je každý den krocena. Nikdy nedosáhneme dokonalosti, protože jsme jí v Božích očích už dosáhli skrze Ježíšovu oběť, kterou jsme přijali. Naše proměna nemusí být okolí patrná hned, ale dlouhodobý, obnovující vliv Božího ducha je vidět vždy.

Nechci být vůči Joy nefér, myslím, že do Lewisova života zapadla jako chybějící dílek skládanky. Santamaria říká, že tak jako v ní její první manžel vyvolával ty horší stránky její povahy, u Lewise tomu bylo naopak. Byli si navzájem dobrým vlivem; Joy mu byla praktickou pomocnicí i  myšlenkovou sparring partnerkou, on jí byl věrným přítelem a manželem. Bez Joy bychom možná neměli Lewisovy perly jako Dokud nemáme tvář, Čtyři lásky nebo Svědectví o zármutku. Při čtení jejího životního příběhu jsem se nesetkala s tím, co jsem očekávala, ale mohla jsem zase z jiné perspektivy nahlédnout do života C. S. Lewise. To a také neuvěřitelně plynulý narativ (přestože se jednalo o biografii), jsou dva důvody, proč knihu doporučím i dál. :)

čtvrtek 23. května 2019

Jsem duchovní BIOmatka

Musím říct, že obdivuji dnešní maminky. Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím spoustu žen, které se rozhodly svým dětem dát jen to nejlepší. Chrání děti před vším zlem a negativitou, která by na ně mohla dosáhnout a dávají si záležet na tom, aby jejich dítě bylo po všech stránkách opečováváno. 

Po fyzické stránce mají zmáknuté všechno, od obuvi (barefoooooooooot), přes oblečení až po stravu (cukru zmar💀). 

Po psychické stránce taky - děti mají ty správné knížky, ty správné hračky, ty správné aktivity (montessori AHOY). 

Po společenské stránce jakbysmet. Děti se účastní správných akcí a jsou ve správných kolektivech, které je mají stále dál rozvíjet. 

Tahle touha po tom správném pro naše děti je absolutně přirozená.  Protože jsou to naši malí andílci, co nám spadli z nebe do klína tak krásně neposkvrnění naším špatným světem a my je chceme ochránit od všeho, od čeho jen můžeme. 

Zároveň ale tahle touha vytváří tlak, který nelze unést. Pak jsme vzteklé, náročné na své okolí a imrvére frustrované.

No nic, to jsem se dostala jinam. 😃

Co ale chci říct: málokdy ve svém okolí vidím snahu o naplnění ještě jedné stránky toho našeho malého člověka - stránky duchovní. Všichni ji máme a dřív nebo později se v našem životě ozve. Čím sytíme svého ducha? A ducha našich dětí? 

Já jsem v tomhle duchovní BIOmatka. A stejně jako bych nedala svým dětem ke svačině shnilé jablko, nedovolím, aby jejich duchovní zdroje byly zkažené. 

Vidím, že dnes je mezi lidmi tendence zkoumat nové a zajímavé duchovní praktiky. Zajít ke kartářce, šamanovi, udělat za své dítě rituál nebo vyvěsit lapače snů. Chápu touhu zkoušet nové věci a taky za tím vidím určité hledání pravdy. Nicméně pokud jde o děti, je nezbytné duchovní zdroje prověřovat tím víc. Málo se mluví o tom, že duchovní svět je prostě černobílý a ty síly, které za danými praktikami stojí jsou buď z jedné nebo druhé skupiny, dobré nebo zlé. Pokud je charakter té síly zastřený, neznámý a nevíme odkud pochází, je třeba být opatrný. Protože není legrace si domů z takového hezkého posezení se šamanem přinést "kámoše", který se bude našim dětem ukazovat jako zesnulí členové rodiny, způsobovat noční můry atp. 

Boží charakter je naproti tomu popsaný. Je odkrytý a člověk ví, co od něj může čekat. Proto když dojde na duchovní stránku mých dětí, vím, co mám dělat. Ukazuji jim Boha, který je v mém životě, který je dobrý a o kterém si čteme v Bibli.

Tohle téma je nesmírně obšírné, ale chtěla jsem ho tady na svém blogu naťuknout. Protože to není jedno. Protože se o tom musí mluvit. Protože na tom záleží mnohem víc než na tom, jaké vybrat botičky. A tak pokud o tom budeš chtít mluvit, jsem k dispozici. :)

Co ty na to?


neděle 19. května 2019

Nenamalovaná.

Často se v mé hlavě odehrává tento monolog: Jé hele, maminka s kočárkem! Ta je ale šik! Vykračuje jistým krokem a zdá se, že má nějaké plány, protože jde celkem svižně! Jo a tamhle to bude její druhé dítě...oblečené do světlého oblečení - ha ha, Emma neměla světlé kalhoty od doby co jezdila ještě v korbě kočáru! A vypadá to...ne, to se mi jenom zdá...ale ne, opravdu! Ona je NAMALOVANÁ!

Řekněte mi prosím vás někdo, jak to děláte? Jak to, že máte děti čisté, kočárky čisté, pití a svačinky vždy s sebou a nezapomenete ani bublifuk nebo bábovičky na písek? Jak to, že jste učesané, hezky oblečené a dokonce namalované??

Myslím si, že jsem docela chytrá, ale na tohle jsem zatím nepřišla. A doopravdy se snažím! Já jsem spíš ten typ, co zapomene během jednoho měsíce třikrát klíče ve dveřích kočárkárny a během uplynulého roku jsem dvakrát zapomněla zavřít dveře do bytu (zavřít, ne zamknout). Jsem ten typ, který když se ráno snaží upravit si účes, trvá mu to čtvrt hodiny a i tak je výsledek podoben výrobkům firmy Spokar. Make-up mi trvá reálného času 30 minut (jen řasenka, BB a rty), takže na něj většinou stejně nedojde. Jsem ten typ, který se nadšeně obleče do letních šatů a vyrazí s dětmi do města a po třetině cesty mě zastaví paní, aby mi řekla, že mám zadní část sukně zahrnutou do kalhotek.

Co se oblečení týče, ha ha. Vyvinula jsem nepřekonatelný talent - opravdu, nechte mě v tom soutěžit a uvidíte, že vyhraju na plné čáře - odejít z bytu s oblečením tak strategicky ušpiněným, že si toho všimnu až teprve když jsem mezi lidmi. Je třeba upřesnit, že je to taková ta typická dětská špína - rozmočené kukuřičné křupky, banán, jablko, piškoty - prakticky cokoli měli ten den k jídlu - dětskými prstíčky důkladně vmasírované do struktury látky.  Tímto chci poděkovat své rodině a přátelům, kteří mě na tyto fleky přestali upozorňovat a přijímají mě takovou, jaká jsem. I s mými špinavými svršky.

Hřiště a pískoviště, to je kapitola sama pro sebe. Poznáte mě podle zpoceného čela (to jak běhám mezi dětmi, které se rozhodly trávit čas na opačných koncích hřiště) a bot a kalhot pokrytých šedým prachem (teď vážně - PROČ je v tom kamení tolik prachu? A proč je tenhle štěrk opravdu na každém dětském hřišti?!?). Většinou mě zaslechnete vysvětlovat, že jsem zapomněla pití nebo jinou superdůležitou věc. Má chytrá dcera vždy podotkne, že tedy můžeme koupit nové. A tak vyrážíme do obchodu.

Co se našeho výskytu v obchodech týče, postihují mě výpadky krátkodobé paměti. Z nějakého důvodu pravidelně zapomínám, jak příšerně mi leze na nervy nakupovat s dětmi. Potkáte-li nás tedy v obchodě, pravděpodobně mě uvidíte valit oči a posunkovat na dítě nakusující bramboru, důrazně artikulovaně syčet: Položžžž to tam zzzzpátky! anebo přímo fyzicky odnášet starší dítě z obchodu ven.

Takže když už teď víte, jak to mám já, asi pochopíte, že když vidím takovou nějakou dokonale vypadající maminku, jen tiše závidím. A doufám, že až budu velká, taky jednou taková budu. Ale to hned tak nebude.

Včera večer

U břehu řeky setkal jsem se s Bohem,
stál tam sám a díval se na západ.
Ač blízko, cizí byl mi v mnohém;
přišel jsem k němu a začal se ptát.

Na moje otázky neříkal nic,
sveřepě mlčel, ví vůbec o mně?
Mluvil jsem dál a čekal jsem víc;
čekal jsem odpověď tady a teď.


U břehu řeky Boha jsem potkal,
setkání nevšední změnilo mne.
Starosti mé on pokojem protkal.
Bez slova řek víc, než tisícem vět.

úterý 12. února 2019

KNIHA: Děti a hranice

Moje děti jsou ještě dost malé, takže zavádění hranic je dost citlivá práce. Na druhou stranu, když už mi po milionté lezli na záchod, rozhodla jsem se, že je na čase jim koncept hranic alespoň představovat.

Nejde samozřejmě jen o hranice fyzické (za práh toalety nesmíš, pokud tam někdo zrovna sedí), ale i ty vztahové, společenské. Některé principy z knihy fungují jako balzám na dříve nezvladatelné situace - například potvrzování emocí. Když má Em jeden ze svých typicky batolecích záchvatů vzteku, řeknu jí třeba “Chápu, že tě to štve. Taky by mě naštvalo, kdybych si nemohla hrát s tím, s čím chci.” Její reakce je většinou lehký údiv nad tím, že na její vztek nereaguji vlastním vztekem a pak se pomalu začne uklidňovat.

Pro mě je dost revoluční myšlenka toto: Emoce hněvu je v pořádku. To, jak se v hněvu zachováme, už v pořádku být nemusí (křik, ubližování druhým). Má známá psycholožka mi říkala, že pro naši společnost je hněv a (‘negativní’ emoce obecně) tak tabuizovaný, že vlastně nevíme, co s ním a často se cítíme provinile, že ho vůbec cítíme. Tohle je ale krok k tomu, abychom se já i Em učily s hněvem pracovat.

Druhá věc, která mě zaujala, se mi těžko vysvětluje. Už delší dobu mám pocit, že pokud veškeré aktivity nepodřídím dětem (a to i ty, které podnikám bez nich - tak, že na ně třeba budu celou dobu myslet), dělám něco špatně a jsem sebestředná. Autoři knihy nicméně rodiče ujišťují o tom, že i rodič má mít svůj život a naplňovat svoje potřeby. Tím, že to dítě uvidí a přijme, se samo začne učit nezávislosti. Jasně, pro někoho nic nového. Pro mě? Mind=blown.

Co jsem s dětmi doma, papírové knihy skoro nečtu (co není v Kindlu nebo v mobilu moje děti devastují), ale u téhle jsem měla silnou motivaci. I vám ji silně doporučuji, ať už máte děti vlastní nebo s dětmi pracujete - dejte téhle knize šanci. :)

neděle 3. února 2019

Minimalismus a redukovaný šatník

Asi jste si všimli, že minimalismus je už mainstreamovou záležitostí a ačkoli se s ním plně neztotožňuji, inspiroval mě k několika věcem, zejména k  redukci mého šatníku.

Takže: začalo to asi před půl rokem, kdy jsem už asi po milionté “neměla co na sebe”. Vzhledem k tomu, že jsem si celkem nedávno koupila pár kousků oblečení, mi to připadalo absurdní. Vzpomněla jsem si na článek o redukovaném šatníku (ang. Capsule wardrobe), zjistila si, jak se to dělá a vrhla jsem se do toho. Zas tak těžké to není, jen to má několik pravidel:

1. Ve skříni je padnoucí a nepoškozené oblečení pouze pro danou sezónu (jaro, léto, podzim, zima).
2. Oblečení je barevně kombinovatelné, aby člověk bez většího přemýšlení mohl rychle vymyslet, co si vezme na sebe a nezavařit si mozek při tom, jestli se ty barvy k sobě hodí.
3. Ostatní oblečení je uložené jinde, mimo hlavní skříň.
4. Je třeba vlastnit základní kousky oblečení a obuvi.
5. Je dobré se zbavit všeho nepadnoucího, poškozeného nebo nevypratelného oblečení, které stejně nenosíme.
Inspirace pro vytvoření seznamu základních
kusů oblečení

Jako obvykle jsem se inspirovala z Pinterestu a nějak jsem to dala dohromady. Některé základní kousky mi ještě chybí, dokupuji si průběžně, když na to narazím. 

Takhle, nejsem žádná módní ikona, naopak. Můj vkus zamrzl někdy v 50. létech a dnes je mou prioritou hlavně pohodlí. A i když 80% času trávím na hřišti nebo jinou aktivitou s dětmi, řekla jsem si, že se chci cítit dobře.

Největší výzvou pro mě byla ta barevnost... měla jsem docela dost ráda barevné oblečení, ale taky je fakt, že jsem ho moc neuměla nosit. 

Při třídění jsem byla nemilosrdná co se velikostí týče, ale protože miluju svetry a mikiny a mám jich celkem dost, tam jsem si uzdu trochu povolila. Proces třídění stále běží, protože stále sleduji, které kousky mi spíš leží ve skříni a které nosím bez váhání. Vytříděné oblečení jsem pak buď hodila na Vinted, dala do sekáče nebo vyhodila. 

S minimalismem jsou pro střední třídu obecně dvě potíže.
1.Definice minimalismu - co doopravdy potřebuji?
2. Předpokládá finanční neomezenost 

Když jsem třídila ostatní věci v našem bytě (čistící prostředky, ložní prádlo, kosmetiku, dětské oblečení…), narazila jsem na to, že u některých věcí prostě člověk neví, jestli je nebude potřebovat. Pak je lepší si je nechat, protože (a tím navazuji na druhý bod) by je pak kupoval zbytečně znova. A to vždycky nejde. Ne vždycky se všechno dá znova koupit. 

Minimalismus má taky málo slitování s předměty sentimentální hodnoty. Nicméně i ty mohou být někdy důležité. Například já si dodnes pamatuji, když mi maminka ukázala svoje doplňky a sponky do vlasů a nebo i usušený věneček ze svatby...ani já nemám v plánu se některých věcí zbavovat, protože se těším, až je ukážu dětem a oni se skrze to o mě zase kousek dozví.

Momentálně pracuji na úklidu virtuálních záležitostí, jako jsou kontakty v telefonu, na FB, složky v počítači, fotky, dokumenty. To bude trošku oříšek, protože k poslednímu třídění došlo v roce 2012, když jsem měla po maturitě příliš mnoho času. Taky se chci zaměřit na Otův šatník a postupně ho vybavit základními kousky, ale tam moc práce nebude, protože Ota k minimalismu inklinuje úplně přirozeně. :D

Není pochyb, že pro dnešního zahlceného člověka je minimalistický přístup osvobozující. Ale jako ke všemu by se i k minimalismu mělo přistupovat s mírou. :)

Co si o redukovaném šatníku myslíte vy? :)

pondělí 28. ledna 2019

Eda má rok!

Edouš měl rok! Tak jsme slavili a já jsem se zase vyhecovala k přípravě narozeninové oslavy.
Nicméně, po předchozích zkušenostech jsem se rozhodla “tolik to neprožívat”...oslava sice je o detailech, ale roční dítě si z ní nebude pamatovat nic… a mým cílem je dělat to hlavně pro děti a svou seberealizaci. :D
I vzhledem k tomu, že většina vánoční výzdoby byla ještě na místě, nechtěla jsem to přeplácat, tak jsem zvolila barevné schéma: modrá, šedá/stříbrná, bílá. V těch barvách jsem nakoupila pompomy, balonky a foliové balonky (hvězdičky). Mimochodem, ty foliové balonky mi začínají být čím dál sympatičtější - když se dobře nafouknou a zapečetí, zůstanou prostě nafouklé tak dlouho, jak to jen vnější vlivy dovolí (tedy do chvíle, kdy to Edouš neprokousne).


Stejně jako Emmičce k prvním narozeninám jsem Edovi vyrobila rámeček na fotky z obruče - jedna fotka za každý měsíc jeho života. Byla sranda je takhle fotit a teď jim ty fotky visí v pokojíčku. Až se nám to omrzí, navěsíme tam jiné fotky nebo vzpomínky...ale mám pocit, že mě osobně se nikdy neomrzí vzpomínat na to, jak strašně droboučcí byli. :D

Co se pohoštění týče, upekla jsem sušenky ve tvaru 1 (vykrajovátko z AE) a písmen EDA. Chtěla jsem všechna písmena jeho jména, ale nelíbilo se mi, jaké kombinace na talíři vytvářela, tak jsem vzala jen tyto tři. O:)

Jako dort jsem upekla mrkvový s krémem z Paloučku. A žádný cukrfree fakt nebyl. A jedl ho i Eda. A pozor: Nezabilo ho to! :)


Co mě potěšilo asi nejvíc, byla Edouškova reakce na výzdobu...vyvěsila jsem to večer a on ráno hrozně sledoval ty fóliové hvězdičky a když ho k nim Ota zvednul, vyloženě žasnul. :D Je to vděčný človíček!
Edouškovi se myslím líbila celkově pozornost, kterou dostal, protože byl oslavenec! Šel z náručí do náručí, ochutnal dort, prokousnul několik balonků, poblil si sváteční košili (na fotkách v ní sice je, ale už je poblitá, nechtěla jsem, aby moje snaha o sváteční outfit přišla nazmar), pohrál si s bratranci...myslím, že pro takové batole je to stoprocentně úspěšný den.