úterý 12. února 2019

KNIHA: Děti a hranice

Moje děti jsou ještě dost malé, takže zavádění hranic je dost citlivá práce. Na druhou stranu, když už mi po milionté lezli na záchod, rozhodla jsem se, že je na čase jim koncept hranic alespoň představovat.

Nejde samozřejmě jen o hranice fyzické (za práh toalety nesmíš, pokud tam někdo zrovna sedí), ale i ty vztahové, společenské. Některé principy z knihy fungují jako balzám na dříve nezvladatelné situace - například potvrzování emocí. Když má Em jeden ze svých typicky batolecích záchvatů vzteku, řeknu jí třeba “Chápu, že tě to štve. Taky by mě naštvalo, kdybych si nemohla hrát s tím, s čím chci.” Její reakce je většinou lehký údiv nad tím, že na její vztek nereaguji vlastním vztekem a pak se pomalu začne uklidňovat.

Pro mě je dost revoluční myšlenka toto: Emoce hněvu je v pořádku. To, jak se v hněvu zachováme, už v pořádku být nemusí (křik, ubližování druhým). Má známá psycholožka mi říkala, že pro naši společnost je hněv a (‘negativní’ emoce obecně) tak tabuizovaný, že vlastně nevíme, co s ním a často se cítíme provinile, že ho vůbec cítíme. Tohle je ale krok k tomu, abychom se já i Em učily s hněvem pracovat.

Druhá věc, která mě zaujala, se mi těžko vysvětluje. Už delší dobu mám pocit, že pokud veškeré aktivity nepodřídím dětem (a to i ty, které podnikám bez nich - tak, že na ně třeba budu celou dobu myslet), dělám něco špatně a jsem sebestředná. Autoři knihy nicméně rodiče ujišťují o tom, že i rodič má mít svůj život a naplňovat svoje potřeby. Tím, že to dítě uvidí a přijme, se samo začne učit nezávislosti. Jasně, pro někoho nic nového. Pro mě? Mind=blown.

Co jsem s dětmi doma, papírové knihy skoro nečtu (co není v Kindlu nebo v mobilu moje děti devastují), ale u téhle jsem měla silnou motivaci. I vám ji silně doporučuji, ať už máte děti vlastní nebo s dětmi pracujete - dejte téhle knize šanci. :)

neděle 3. února 2019

Minimalismus a redukovaný šatník

Asi jste si všimli, že minimalismus je už mainstreamovou záležitostí a ačkoli se s ním plně neztotožňuji, inspiroval mě k několika věcem, zejména k  redukci mého šatníku.

Takže: začalo to asi před půl rokem, kdy jsem už asi po milionté “neměla co na sebe”. Vzhledem k tomu, že jsem si celkem nedávno koupila pár kousků oblečení, mi to připadalo absurdní. Vzpomněla jsem si na článek o redukovaném šatníku (ang. Capsule wardrobe), zjistila si, jak se to dělá a vrhla jsem se do toho. Zas tak těžké to není, jen to má několik pravidel:

1. Ve skříni je padnoucí a nepoškozené oblečení pouze pro danou sezónu (jaro, léto, podzim, zima).
2. Oblečení je barevně kombinovatelné, aby člověk bez většího přemýšlení mohl rychle vymyslet, co si vezme na sebe a nezavařit si mozek při tom, jestli se ty barvy k sobě hodí.
3. Ostatní oblečení je uložené jinde, mimo hlavní skříň.
4. Je třeba vlastnit základní kousky oblečení a obuvi.
5. Je dobré se zbavit všeho nepadnoucího, poškozeného nebo nevypratelného oblečení, které stejně nenosíme.
Inspirace pro vytvoření seznamu základních
kusů oblečení

Jako obvykle jsem se inspirovala z Pinterestu a nějak jsem to dala dohromady. Některé základní kousky mi ještě chybí, dokupuji si průběžně, když na to narazím. 

Takhle, nejsem žádná módní ikona, naopak. Můj vkus zamrzl někdy v 50. létech a dnes je mou prioritou hlavně pohodlí. A i když 80% času trávím na hřišti nebo jinou aktivitou s dětmi, řekla jsem si, že se chci cítit dobře.

Největší výzvou pro mě byla ta barevnost... měla jsem docela dost ráda barevné oblečení, ale taky je fakt, že jsem ho moc neuměla nosit. 

Při třídění jsem byla nemilosrdná co se velikostí týče, ale protože miluju svetry a mikiny a mám jich celkem dost, tam jsem si uzdu trochu povolila. Proces třídění stále běží, protože stále sleduji, které kousky mi spíš leží ve skříni a které nosím bez váhání. Vytříděné oblečení jsem pak buď hodila na Vinted, dala do sekáče nebo vyhodila. 

S minimalismem jsou pro střední třídu obecně dvě potíže.
1.Definice minimalismu - co doopravdy potřebuji?
2. Předpokládá finanční neomezenost 

Když jsem třídila ostatní věci v našem bytě (čistící prostředky, ložní prádlo, kosmetiku, dětské oblečení…), narazila jsem na to, že u některých věcí prostě člověk neví, jestli je nebude potřebovat. Pak je lepší si je nechat, protože (a tím navazuji na druhý bod) by je pak kupoval zbytečně znova. A to vždycky nejde. Ne vždycky se všechno dá znova koupit. 

Minimalismus má taky málo slitování s předměty sentimentální hodnoty. Nicméně i ty mohou být někdy důležité. Například já si dodnes pamatuji, když mi maminka ukázala svoje doplňky a sponky do vlasů a nebo i usušený věneček ze svatby...ani já nemám v plánu se některých věcí zbavovat, protože se těším, až je ukážu dětem a oni se skrze to o mě zase kousek dozví.

Momentálně pracuji na úklidu virtuálních záležitostí, jako jsou kontakty v telefonu, na FB, složky v počítači, fotky, dokumenty. To bude trošku oříšek, protože k poslednímu třídění došlo v roce 2012, když jsem měla po maturitě příliš mnoho času. Taky se chci zaměřit na Otův šatník a postupně ho vybavit základními kousky, ale tam moc práce nebude, protože Ota k minimalismu inklinuje úplně přirozeně. :D

Není pochyb, že pro dnešního zahlceného člověka je minimalistický přístup osvobozující. Ale jako ke všemu by se i k minimalismu mělo přistupovat s mírou. :)

Co si o redukovaném šatníku myslíte vy? :)

pondělí 28. ledna 2019

Eda má rok!

Edouš měl rok! Tak jsme slavili a já jsem se zase vyhecovala k přípravě narozeninové oslavy.
Nicméně, po předchozích zkušenostech jsem se rozhodla “tolik to neprožívat”...oslava sice je o detailech, ale roční dítě si z ní nebude pamatovat nic… a mým cílem je dělat to hlavně pro děti a svou seberealizaci. :D
I vzhledem k tomu, že většina vánoční výzdoby byla ještě na místě, nechtěla jsem to přeplácat, tak jsem zvolila barevné schéma: modrá, šedá/stříbrná, bílá. V těch barvách jsem nakoupila pompomy, balonky a foliové balonky (hvězdičky). Mimochodem, ty foliové balonky mi začínají být čím dál sympatičtější - když se dobře nafouknou a zapečetí, zůstanou prostě nafouklé tak dlouho, jak to jen vnější vlivy dovolí (tedy do chvíle, kdy to Edouš neprokousne).


Stejně jako Emmičce k prvním narozeninám jsem Edovi vyrobila rámeček na fotky z obruče - jedna fotka za každý měsíc jeho života. Byla sranda je takhle fotit a teď jim ty fotky visí v pokojíčku. Až se nám to omrzí, navěsíme tam jiné fotky nebo vzpomínky...ale mám pocit, že mě osobně se nikdy neomrzí vzpomínat na to, jak strašně droboučcí byli. :D

Co se pohoštění týče, upekla jsem sušenky ve tvaru 1 (vykrajovátko z AE) a písmen EDA. Chtěla jsem všechna písmena jeho jména, ale nelíbilo se mi, jaké kombinace na talíři vytvářela, tak jsem vzala jen tyto tři. O:)

Jako dort jsem upekla mrkvový s krémem z Paloučku. A žádný cukrfree fakt nebyl. A jedl ho i Eda. A pozor: Nezabilo ho to! :)


Co mě potěšilo asi nejvíc, byla Edouškova reakce na výzdobu...vyvěsila jsem to večer a on ráno hrozně sledoval ty fóliové hvězdičky a když ho k nim Ota zvednul, vyloženě žasnul. :D Je to vděčný človíček!
Edouškovi se myslím líbila celkově pozornost, kterou dostal, protože byl oslavenec! Šel z náručí do náručí, ochutnal dort, prokousnul několik balonků, poblil si sváteční košili (na fotkách v ní sice je, ale už je poblitá, nechtěla jsem, aby moje snaha o sváteční outfit přišla nazmar), pohrál si s bratranci...myslím, že pro takové batole je to stoprocentně úspěšný den.