pondělí 24. června 2019

KNIHA: C.S.Lewis - A Life

Měla jsem v rukách nejeden životopis zaměřující se na Lewise, nicméně C.S.Lewis - A Life jehož autorem je Alister McGrath mě zaujal zatím nejvíce. Jak McGrath sám v úvodu knihy čtenáři připomíná, sleduje v životopisu Lewisovu cestu coby učence, apologety a spisovatele. Sleduje, kteří autoři či myslitelé Lewise inspirovali a jak se jejich vliv odrážel na jeho vlastním díle. Vedle notoricky známých a s Lewisem spojovaných jmen jako G. K. Chesterton nebo G. MacDonald se pak objevují E. Spencer, E. Nesbit, H. G. Wells nebo Ch. Williams. McGrath zmiňuje konkrétní díla, spojuje je s útržky z Lewisovy korespondence a v bohatých, leč stručných rozborech Lewisových děl odhaluje, jak přesně se tyto vlivy projevují i v jeho tvorbě. 

McGrath pečlivě popisuje Lewisovu konverzi ke křesťanství a myšlenkový přerod, který ji doprovázel. Až neuvěřitelně poetická je McGrathova interpretace pasáže z Lewisova dopisu, ve kterém popisuje den, kdy uvěřil v Boha. McGrath si všímá zmínky o modrých květech, které Lewis zahlédl cestou do Zoo a s plynulou elegancí tento symbol stopuje napříč Lewisovým životem až k původnímu zdroji: Novalisovu románu Heinrich von Ofterdingen, kde modrý květ symbolizuje “smíření mezi rozumem a imaginací, mezi světem, který pozorujeme kolem sebe a subjektivním světem v našem nitru.” Touto, dle mého názoru troufalou, až okouzlující, exegezí si mne McGrath získal.

Právě ke smíření rozumu a imaginace muselo u Lewise dojít, aby jeho konverze mohla být dokonána. Jeho přítel J. R. R. Tolkien mu v tom byl velmi nápomocen, ačkoli nebyl první ani jediný, s kým Lewis o křesťanství hovořil. Když se pak podíváme na Lewisovu bibliografii, vidíme, že jeho nově objevená víra byla doslova palivem jeho autorské tvorby. Z počátku byla spíše apologeticky zaměřená, jak je vidět v dílech Problém bolesti, K jádru křesťanství, Zázraky či Rady zkušeného ďábla. V určitý moment se ale Lewis začíná přiklánět k imaginativně narativní formě apologetiky a tvoří Kosmickou trilogii a Letopisy Narnie. Sám se v jednom z dopisů vyjádřil, že “člověk nemůže stále víru obhajovat, musí taky mít čas se jí sytit.” Z této nálady pak máme díla jako Úvahy nad Žalmy nebo Čtyři lásky.

Co mě zaujalo, byla domněnka, patrně všeobecně známá mezi těmi, kdo studují Lewise: byl prý misogyn. Chce-li někdo tuto myšlenku obhájit, může se pokusit tak učinit na základě jakýchsi před postmoderních předpokladů, se kterými pracuje v Té obludné síle a některých zmínek v díle K jádru křesťanství. Lewis byl nicméně, stejně jako jsme snad trochu všichni, produktem své doby - sám o sobě tvrdil, že je dinosaurus. Sice nebyl bojovníkem za práva žen, nicméně z jeho konkrétní korespondence víme, že si velmi vážil mnoha žen pro jejich akademický, literární, či čistě intelektuální přínos -  mezi takové se řadí Dorothy Sayers, Rith Pitter nebo Joy Davidman. K dobru mu také může být i fakt, že zaštiťoval The Socratic Club - oxfordský studentský klub vyhrazený debatám mezi ateisty/agnostiky a křesťany, ze dvou třetin tvořen ženami. 

Protože je jeho dílo předmětem mého studia, bylo příjemné připomenout si, že muž s tak velkými myšlenkami žil tak obyčejný život, hledal práci, neměl dost peněz, zbytečně si dělal nepřátele, musel se starat o rodinu atp. A že vlastně i navzdory tak obyčejnému životu měl tak velké myšlenky. 

pondělí 10. června 2019

KNIHA: C. S. Lewis on the Final Frontier

Při hledání vhodného rozboru Lewisovy Kosmické Trilogie jsem narazila na tuto knihu od Sanforda Schwartze. Ze zvědavosti jsem si ji koupila a začala číst. Ačkoli se nejedná o lehké čtení, byla jsem mile překvapená historickým kontextem, které autor ke Kosmické Trilogii poskytl. Kniha je rozdělená na tři části; každá část popisuje teologické a ideologické motivy jednotlivých knih Trilogie. 

Lewisovy myšlenkové konstrukty mohou být na první přečtení dost složité. On sám ale ve svých dílech fikce vychází čtenáři vstříc a vytváří imaginativní prostředí, ve kterém je debata na některá témata zkrátka svobodnější. V Kosmické Trilogii tímto způsobem čtenáře bere na vzdálené planety, kde nevládnou pozemské myšlenkové systémy, aby mohl pohodlně těmto ideologiím nastavit zrcadlo.

Pojícím tématem těchto třech knih je podle Schwartze evoluce. V průběhu let následujících po vydání Darwinovy studie O původu druhů se myšlenky na evoluci ve společnosti rozeběhly mnoha směry. Lewis evoluci zkoumá ze tří úhlů a každá kniha se potýká s jedním z nich. 

Návštěvníci z mlčící planety reaguje na materiální/mechanickou evoluci. Všímá si, že lidé se přiklání k přesvědčení, že jejich druh je lepší než kterýkoli druh na zemi. Staví se do role vládnoucího druhu, nikoli druhu žijícího v harmonii s ostatními. Na tuto myšlenku pak navazuje přesvědčení, že i v rámci lidské rasy jsou některé rasy vyspělejší  (vyvinutější) než ostatní. Lewis tuto tendenci v přemýšlení sledoval během 30. let minulého století a Malacandra mu poskytla příležitost reagovat na ni v prostředí světa, kde nedošlo k pádu člověka. V tomto čistém a harmonickém prostředí se Lewis zcela odděluje od pozemských světonázorů a zkoumá společnost, která nepodléhá ideologiím vyplývajícím z Darwinovy teorie. 

Perelandra, vyzývá myšlenky kreativní/organické, Bergsoniánské evoluční teorie. Lewise Bergson uchvátil svým pojetím vnímání času a interpretací evoluční teorie. V letech před svým obrácením s ním pravděpodobně souhlasil ve větším rozsahu, nicméně v Perelandře vidíme, že stále ještě s Bergsonem nachází společnou půdu. V Perelandře vidíme dvojí: Jednak, jeho pojetí času jako ‘subjektivní zkušenosti’ Lewis za pomoci dialogů mezi Ransomem a ‘Evou’ transformuje do rámců křesťanského myšlení. A jednak reaguje na  redukci božského elementu v Bergsonově ‘kreativním impulzu’. 

Ta obludná síla rozebírá evoluci duchovní. Inspirován gotickým románem a existencialistickou literaturou, Lewis sleduje dění ve fašistické společnosti. Její touha po vytvoření Nového Člověka, nezávislého na přírodě, který nikdy nezemře, je destruktivní pro své okolí, ale také sebezničující. Lewis tuto až příliš aktuální předválečnou tématiku uzavírá s tím, že evoluce k dokonalosti je opravdu možná. Spočívá v přijetí a přemožení Smrti, ve vzkříšení a proměně člověka po smrti. 

Možná je to kvůli složitosti myšlenek, které Lewis čtenáři v Trilogii předkládá, ale, zcela subjektivně vzato, nemám pocit, že by šlo tolik o imaginativní odkrývání jako v procesu tvorby Narnie (přestože Lewis poznamenal, že Trilogie, stejně jako Narnie, měla svůj původ v obrazech spíše než v myšlenkách) jako o přehlídku Lewisovy diskuse s předválečnými ideologiemi. Přesto ale jeho způsob využití narativu  k vytvoření prostředí velmi příhodného pro dané debaty může ochotnému čtenáři pomoci Lewisovy myšlenky zpracovat. 

pátek 31. května 2019

KNIHA: Joy

Měla jsem teď pár dní šanci číst knihu od Abigail Santamaria Joy: Poet, Seeker, and the Woman Who Captivated C. S. Lewis, životopis Joy Davidmanové, jejíž cesta životem se dá popsat pouze za pomocí napětí vyplývajícího z protikladů. Neobyčejná a zároveň hrozně všední. Velmi nadaná a zároveň, co se talentu týče, ne zcela vyčerpaná. Zapálená, vášnivá a zároveň nenaplněná. 

Abych pravdu přiznala, trochu jsem znejistěla. Od jedné z největších myslí 20. století jsem čekala (stejně jako mnoho Lewisových přátel) přinejmenším jiný výběr manželky. Santamaria v biografii podpořené solidní rešerší popisuje Joy jako velmi inteligentní ženu, jejímž snem je stát se spisovatelkou. Joy za svým snem jde vášnivě, ale trochu bezhlavě; ustupuje mu přátelství, rodina a posléze i manželství. V průběhu života se názorově přesouvala od agnosticismu přes ateismus, materialismus (byla členkou komunistické strany v USA) až ke křesťanství. 

Její konverzi Lewisovy eseje a knihy přímo nezapříčinily, nicméně po ní jí i jejímu tehdejšímu manželovi byly intelektuální stravou a inspirací mnoha debat. U Joy mě zaskočilo, že přestože tvrdila, že se v určitý moment setkala s Bohem a její konverze ke křesťanství byla tudíž nevyhnutelná, na jejím životě (alespoň podle pečlivého zpracování dostupných zdrojů a korespondence) nebyly přímo znát známky proměny, znovuzrození. Její život se po praktické stránce  změnil; vyhledala křesťanské společenství, nechala se pokřtít, veřejně se hlásila ke křesťanství a svou tvorbu, předtím zaměřenou na podporu komunisticky laděné propagandy, nahradila teologickými úvahami. Nicméně události předcházející rozpadu jejího manželství, ani její další korespondence s příbuznými a přáteli o takové změně nesvědčí. 

Znovu jsem si na jejím příběhu připomněla, jak důležité Znovuzrození je pro mě a moje okolí. Svět má spoustu křesťanů, kteří se přiklání k myšlence Všemohoucího Boha, oceňují Bibli a její historický/literární přínos, váží si křesťanských myslitelů a pokyvují při kázáních myšlenkám sršícím z kazatelny. Opravdová změna, ta která nastane uvnitř, je nicméně změna okamžitá i postupná. Jsme znovuzrozeni, ale jsme taky každý den obnovováni. Je nám odpuštěno, ale také je nám každý den odpouštěno. Náš konflikt s Bohem je smířen, ale naše povaha - přirozeně vzpurná vůči Bohu - je každý den krocena. Nikdy nedosáhneme dokonalosti, protože jsme jí v Božích očích už dosáhli skrze Ježíšovu oběť, kterou jsme přijali. Naše proměna nemusí být okolí patrná hned, ale dlouhodobý, obnovující vliv Božího ducha je vidět vždy.

Nechci být vůči Joy nefér, myslím, že do Lewisova života zapadla jako chybějící dílek skládanky. Santamaria říká, že tak jako v ní její první manžel vyvolával ty horší stránky její povahy, u Lewise tomu bylo naopak. Byli si navzájem dobrým vlivem; Joy mu byla praktickou pomocnicí i  myšlenkovou sparring partnerkou, on jí byl věrným přítelem a manželem. Bez Joy bychom možná neměli Lewisovy perly jako Dokud nemáme tvář, Čtyři lásky nebo Svědectví o zármutku. Při čtení jejího životního příběhu jsem se nesetkala s tím, co jsem očekávala, ale mohla jsem zase z jiné perspektivy nahlédnout do života C. S. Lewise. To a také neuvěřitelně plynulý narativ (přestože se jednalo o biografii), jsou dva důvody, proč knihu doporučím i dál. :)

čtvrtek 23. května 2019

Jsem duchovní BIOmatka

Musím říct, že obdivuji dnešní maminky. Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím spoustu žen, které se rozhodly svým dětem dát jen to nejlepší. Chrání děti před vším zlem a negativitou, která by na ně mohla dosáhnout a dávají si záležet na tom, aby jejich dítě bylo po všech stránkách opečováváno. 

Po fyzické stránce mají zmáknuté všechno, od obuvi (barefoooooooooot), přes oblečení až po stravu (cukru zmar💀). 

Po psychické stránce taky - děti mají ty správné knížky, ty správné hračky, ty správné aktivity (montessori AHOY). 

Po společenské stránce jakbysmet. Děti se účastní správných akcí a jsou ve správných kolektivech, které je mají stále dál rozvíjet. 

Tahle touha po tom správném pro naše děti je absolutně přirozená.  Protože jsou to naši malí andílci, co nám spadli z nebe do klína tak krásně neposkvrnění naším špatným světem a my je chceme ochránit od všeho, od čeho jen můžeme. 

Zároveň ale tahle touha vytváří tlak, který nelze unést. Pak jsme vzteklé, náročné na své okolí a imrvére frustrované.

No nic, to jsem se dostala jinam. 😃

Co ale chci říct: málokdy ve svém okolí vidím snahu o naplnění ještě jedné stránky toho našeho malého člověka - stránky duchovní. Všichni ji máme a dřív nebo později se v našem životě ozve. Čím sytíme svého ducha? A ducha našich dětí? 

Já jsem v tomhle duchovní BIOmatka. A stejně jako bych nedala svým dětem ke svačině shnilé jablko, nedovolím, aby jejich duchovní zdroje byly zkažené. 

Vidím, že dnes je mezi lidmi tendence zkoumat nové a zajímavé duchovní praktiky. Zajít ke kartářce, šamanovi, udělat za své dítě rituál nebo vyvěsit lapače snů. Chápu touhu zkoušet nové věci a taky za tím vidím určité hledání pravdy. Nicméně pokud jde o děti, je nezbytné duchovní zdroje prověřovat tím víc. Málo se mluví o tom, že duchovní svět je prostě černobílý a ty síly, které za danými praktikami stojí jsou buď z jedné nebo druhé skupiny, dobré nebo zlé. Pokud je charakter té síly zastřený, neznámý a nevíme odkud pochází, je třeba být opatrný. Protože není legrace si domů z takového hezkého posezení se šamanem přinést "kámoše", který se bude našim dětem ukazovat jako zesnulí členové rodiny, způsobovat noční můry atp. 

Boží charakter je naproti tomu popsaný. Je odkrytý a člověk ví, co od něj může čekat. Proto když dojde na duchovní stránku mých dětí, vím, co mám dělat. Ukazuji jim Boha, který je v mém životě, který je dobrý a o kterém si čteme v Bibli.

Tohle téma je nesmírně obšírné, ale chtěla jsem ho tady na svém blogu naťuknout. Protože to není jedno. Protože se o tom musí mluvit. Protože na tom záleží mnohem víc než na tom, jaké vybrat botičky. A tak pokud o tom budeš chtít mluvit, jsem k dispozici. :)

Co ty na to?


neděle 19. května 2019

Nenamalovaná.

Často se v mé hlavě odehrává tento monolog: Jé hele, maminka s kočárkem! Ta je ale šik! Vykračuje jistým krokem a zdá se, že má nějaké plány, protože jde celkem svižně! Jo a tamhle to bude její druhé dítě...oblečené do světlého oblečení - ha ha, Emma neměla světlé kalhoty od doby co jezdila ještě v korbě kočáru! A vypadá to...ne, to se mi jenom zdá...ale ne, opravdu! Ona je NAMALOVANÁ!

Řekněte mi prosím vás někdo, jak to děláte? Jak to, že máte děti čisté, kočárky čisté, pití a svačinky vždy s sebou a nezapomenete ani bublifuk nebo bábovičky na písek? Jak to, že jste učesané, hezky oblečené a dokonce namalované??

Myslím si, že jsem docela chytrá, ale na tohle jsem zatím nepřišla. A doopravdy se snažím! Já jsem spíš ten typ, co zapomene během jednoho měsíce třikrát klíče ve dveřích kočárkárny a během uplynulého roku jsem dvakrát zapomněla zavřít dveře do bytu (zavřít, ne zamknout). Jsem ten typ, který když se ráno snaží upravit si účes, trvá mu to čtvrt hodiny a i tak je výsledek podoben výrobkům firmy Spokar. Make-up mi trvá reálného času 30 minut (jen řasenka, BB a rty), takže na něj většinou stejně nedojde. Jsem ten typ, který se nadšeně obleče do letních šatů a vyrazí s dětmi do města a po třetině cesty mě zastaví paní, aby mi řekla, že mám zadní část sukně zahrnutou do kalhotek.

Co se oblečení týče, ha ha. Vyvinula jsem nepřekonatelný talent - opravdu, nechte mě v tom soutěžit a uvidíte, že vyhraju na plné čáře - odejít z bytu s oblečením tak strategicky ušpiněným, že si toho všimnu až teprve když jsem mezi lidmi. Je třeba upřesnit, že je to taková ta typická dětská špína - rozmočené kukuřičné křupky, banán, jablko, piškoty - prakticky cokoli měli ten den k jídlu - dětskými prstíčky důkladně vmasírované do struktury látky.  Tímto chci poděkovat své rodině a přátelům, kteří mě na tyto fleky přestali upozorňovat a přijímají mě takovou, jaká jsem. I s mými špinavými svršky.

Hřiště a pískoviště, to je kapitola sama pro sebe. Poznáte mě podle zpoceného čela (to jak běhám mezi dětmi, které se rozhodly trávit čas na opačných koncích hřiště) a bot a kalhot pokrytých šedým prachem (teď vážně - PROČ je v tom kamení tolik prachu? A proč je tenhle štěrk opravdu na každém dětském hřišti?!?). Většinou mě zaslechnete vysvětlovat, že jsem zapomněla pití nebo jinou superdůležitou věc. Má chytrá dcera vždy podotkne, že tedy můžeme koupit nové. A tak vyrážíme do obchodu.

Co se našeho výskytu v obchodech týče, postihují mě výpadky krátkodobé paměti. Z nějakého důvodu pravidelně zapomínám, jak příšerně mi leze na nervy nakupovat s dětmi. Potkáte-li nás tedy v obchodě, pravděpodobně mě uvidíte valit oči a posunkovat na dítě nakusující bramboru, důrazně artikulovaně syčet: Položžžž to tam zzzzpátky! anebo přímo fyzicky odnášet starší dítě z obchodu ven.

Takže když už teď víte, jak to mám já, asi pochopíte, že když vidím takovou nějakou dokonale vypadající maminku, jen tiše závidím. A doufám, že až budu velká, taky jednou taková budu. Ale to hned tak nebude.