úterý 12. února 2019

KNIHA: Děti a hranice

Moje děti jsou ještě dost malé, takže zavádění hranic je dost citlivá práce. Na druhou stranu, když už mi po milionté lezli na záchod, rozhodla jsem se, že je na čase jim koncept hranic alespoň představovat.

Nejde samozřejmě jen o hranice fyzické (za práh toalety nesmíš, pokud tam někdo zrovna sedí), ale i ty vztahové, společenské. Některé principy z knihy fungují jako balzám na dříve nezvladatelné situace - například potvrzování emocí. Když má Em jeden ze svých typicky batolecích záchvatů vzteku, řeknu jí třeba “Chápu, že tě to štve. Taky by mě naštvalo, kdybych si nemohla hrát s tím, s čím chci.” Její reakce je většinou lehký údiv nad tím, že na její vztek nereaguji vlastním vztekem a pak se pomalu začne uklidňovat.

Pro mě je dost revoluční myšlenka toto: Emoce hněvu je v pořádku. To, jak se v hněvu zachováme, už v pořádku být nemusí (křik, ubližování druhým). Má známá psycholožka mi říkala, že pro naši společnost je hněv a (‘negativní’ emoce obecně) tak tabuizovaný, že vlastně nevíme, co s ním a často se cítíme provinile, že ho vůbec cítíme. Tohle je ale krok k tomu, abychom se já i Em učily s hněvem pracovat.

Druhá věc, která mě zaujala, se mi těžko vysvětluje. Už delší dobu mám pocit, že pokud veškeré aktivity nepodřídím dětem (a to i ty, které podnikám bez nich - tak, že na ně třeba budu celou dobu myslet), dělám něco špatně a jsem sebestředná. Autoři knihy nicméně rodiče ujišťují o tom, že i rodič má mít svůj život a naplňovat svoje potřeby. Tím, že to dítě uvidí a přijme, se samo začne učit nezávislosti. Jasně, pro někoho nic nového. Pro mě? Mind=blown.

Co jsem s dětmi doma, papírové knihy skoro nečtu (co není v Kindlu nebo v mobilu moje děti devastují), ale u téhle jsem měla silnou motivaci. I vám ji silně doporučuji, ať už máte děti vlastní nebo s dětmi pracujete - dejte téhle knize šanci. :)

neděle 3. února 2019

Minimalismus a redukovaný šatník

Asi jste si všimli, že minimalismus je už mainstreamovou záležitostí a ačkoli se s ním plně neztotožňuji, inspiroval mě k několika věcem, zejména k  redukci mého šatníku.

Takže: začalo to asi před půl rokem, kdy jsem už asi po milionté “neměla co na sebe”. Vzhledem k tomu, že jsem si celkem nedávno koupila pár kousků oblečení, mi to připadalo absurdní. Vzpomněla jsem si na článek o redukovaném šatníku (ang. Capsule wardrobe), zjistila si, jak se to dělá a vrhla jsem se do toho. Zas tak těžké to není, jen to má několik pravidel:

1. Ve skříni je padnoucí a nepoškozené oblečení pouze pro danou sezónu (jaro, léto, podzim, zima).
2. Oblečení je barevně kombinovatelné, aby člověk bez většího přemýšlení mohl rychle vymyslet, co si vezme na sebe a nezavařit si mozek při tom, jestli se ty barvy k sobě hodí.
3. Ostatní oblečení je uložené jinde, mimo hlavní skříň.
4. Je třeba vlastnit základní kousky oblečení a obuvi.
5. Je dobré se zbavit všeho nepadnoucího, poškozeného nebo nevypratelného oblečení, které stejně nenosíme.
Inspirace pro vytvoření seznamu základních
kusů oblečení

Jako obvykle jsem se inspirovala z Pinterestu a nějak jsem to dala dohromady. Některé základní kousky mi ještě chybí, dokupuji si průběžně, když na to narazím. 

Takhle, nejsem žádná módní ikona, naopak. Můj vkus zamrzl někdy v 50. létech a dnes je mou prioritou hlavně pohodlí. A i když 80% času trávím na hřišti nebo jinou aktivitou s dětmi, řekla jsem si, že se chci cítit dobře.

Největší výzvou pro mě byla ta barevnost... měla jsem docela dost ráda barevné oblečení, ale taky je fakt, že jsem ho moc neuměla nosit. 

Při třídění jsem byla nemilosrdná co se velikostí týče, ale protože miluju svetry a mikiny a mám jich celkem dost, tam jsem si uzdu trochu povolila. Proces třídění stále běží, protože stále sleduji, které kousky mi spíš leží ve skříni a které nosím bez váhání. Vytříděné oblečení jsem pak buď hodila na Vinted, dala do sekáče nebo vyhodila. 

S minimalismem jsou pro střední třídu obecně dvě potíže.
1.Definice minimalismu - co doopravdy potřebuji?
2. Předpokládá finanční neomezenost 

Když jsem třídila ostatní věci v našem bytě (čistící prostředky, ložní prádlo, kosmetiku, dětské oblečení…), narazila jsem na to, že u některých věcí prostě člověk neví, jestli je nebude potřebovat. Pak je lepší si je nechat, protože (a tím navazuji na druhý bod) by je pak kupoval zbytečně znova. A to vždycky nejde. Ne vždycky se všechno dá znova koupit. 

Minimalismus má taky málo slitování s předměty sentimentální hodnoty. Nicméně i ty mohou být někdy důležité. Například já si dodnes pamatuji, když mi maminka ukázala svoje doplňky a sponky do vlasů a nebo i usušený věneček ze svatby...ani já nemám v plánu se některých věcí zbavovat, protože se těším, až je ukážu dětem a oni se skrze to o mě zase kousek dozví.

Momentálně pracuji na úklidu virtuálních záležitostí, jako jsou kontakty v telefonu, na FB, složky v počítači, fotky, dokumenty. To bude trošku oříšek, protože k poslednímu třídění došlo v roce 2012, když jsem měla po maturitě příliš mnoho času. Taky se chci zaměřit na Otův šatník a postupně ho vybavit základními kousky, ale tam moc práce nebude, protože Ota k minimalismu inklinuje úplně přirozeně. :D

Není pochyb, že pro dnešního zahlceného člověka je minimalistický přístup osvobozující. Ale jako ke všemu by se i k minimalismu mělo přistupovat s mírou. :)

Co si o redukovaném šatníku myslíte vy? :)

pondělí 28. ledna 2019

Eda má rok!

Edouš měl rok! Tak jsme slavili a já jsem se zase vyhecovala k přípravě narozeninové oslavy.
Nicméně, po předchozích zkušenostech jsem se rozhodla “tolik to neprožívat”...oslava sice je o detailech, ale roční dítě si z ní nebude pamatovat nic… a mým cílem je dělat to hlavně pro děti a svou seberealizaci. :D
I vzhledem k tomu, že většina vánoční výzdoby byla ještě na místě, nechtěla jsem to přeplácat, tak jsem zvolila barevné schéma: modrá, šedá/stříbrná, bílá. V těch barvách jsem nakoupila pompomy, balonky a foliové balonky (hvězdičky). Mimochodem, ty foliové balonky mi začínají být čím dál sympatičtější - když se dobře nafouknou a zapečetí, zůstanou prostě nafouklé tak dlouho, jak to jen vnější vlivy dovolí (tedy do chvíle, kdy to Edouš neprokousne).


Stejně jako Emmičce k prvním narozeninám jsem Edovi vyrobila rámeček na fotky z obruče - jedna fotka za každý měsíc jeho života. Byla sranda je takhle fotit a teď jim ty fotky visí v pokojíčku. Až se nám to omrzí, navěsíme tam jiné fotky nebo vzpomínky...ale mám pocit, že mě osobně se nikdy neomrzí vzpomínat na to, jak strašně droboučcí byli. :D

Co se pohoštění týče, upekla jsem sušenky ve tvaru 1 (vykrajovátko z AE) a písmen EDA. Chtěla jsem všechna písmena jeho jména, ale nelíbilo se mi, jaké kombinace na talíři vytvářela, tak jsem vzala jen tyto tři. O:)

Jako dort jsem upekla mrkvový s krémem z Paloučku. A žádný cukrfree fakt nebyl. A jedl ho i Eda. A pozor: Nezabilo ho to! :)


Co mě potěšilo asi nejvíc, byla Edouškova reakce na výzdobu...vyvěsila jsem to večer a on ráno hrozně sledoval ty fóliové hvězdičky a když ho k nim Ota zvednul, vyloženě žasnul. :D Je to vděčný človíček!
Edouškovi se myslím líbila celkově pozornost, kterou dostal, protože byl oslavenec! Šel z náručí do náručí, ochutnal dort, prokousnul několik balonků, poblil si sváteční košili (na fotkách v ní sice je, ale už je poblitá, nechtěla jsem, aby moje snaha o sváteční outfit přišla nazmar), pohrál si s bratranci...myslím, že pro takové batole je to stoprocentně úspěšný den.






sobota 20. října 2018

Spánková deprivace

V souvislosti s mateřstvím se o nedostatku spánku mluví se samozřejmou lehkostí a dokonce s úsměvem - je to přece součást toho všeho(to ti rodiče, co už to mají daleko, daleko za sebou... protože já se rozhodně nesměju). Věděli jste ale, že spánková deprivace je stav srovnatelný s opilostí? Já, coby slušná, křesťanská dívenka bohužel nemám srovnání, neb opojný mok jsem zatím nikdy nenadužila...je mi ale jasné, že v tomhle stavu bych neměla ani řídit!

Víte, mám moc ráda spánek. Za normálních okolností bych chodila spát n e j p o z d ě j i v 22.30 a budila se v 8.00. Naposledy jsem takto spala před více než dvěma (2!) lety.

Emma, pokud byla zdravá, se budila jako podle budíku - po třech hodinách, což vlastně dávalo člověku naději, že má aspoň ty 3 hodiny na spaní...a věřte, že za tři hodiny (nebo při spánku rozkouskovaném po 3 hodinách) se dá odpočinout. Ale Eda je časovaná bomba. Vzbudí se za hodinu? Dvě? Čtyři? Za dvacet minut? Nikdo neví!!! A v kolik  vstávat? To si jeho výsost rozhoduje sama, někdy v 5, jindy v 4.30, jindy v nádherných 5,30 (to když se slituje nad ubohou matkou).

Nemylte se, nejde mi o vaši lítost. Chci jen vědět, že to tak někdo měl taky. Naše zvrhlé mozky fungují tak, že pokud víme, že je na tom někdo stejně nebo hůř, snižuje to v našich očích závažnost naší vlastní situace. Sranda, co?

Lačně očekávám historky o tom, jak to kdo má nebo měl a jak je ten jejich harant v noci týrá. Pak srovnám hodnoty - má dotyčná možnost hlídání, spolupracujícího manžela, spí jí dítě přes den, atd.? Tímto odborným filtrem několik nešťastných opravdu projde a já si mnu ruce se sladkým pocitem škodolibosti: nejsem na tom nejhůř! 

A teď vážně. S takto trpícími rodiči mám nesmírný soucit. Zažívám to sama již 8,5 měsíce. A vy, kteří už to máte za sebou, zkuste potlačit úsměvy a lehce arogantní: “Neboj se, je to jen období... přijde horší!”
(Opravdu, jestli mi ještě někdo řekne, že bude hůř, budu muset potlačit silné tendence praštit ho pánvičkou.) 

Spánku zdar!



úterý 31. července 2018

Co je dobré?

V čestině umíme tak hezky ocenit, když si někdo umí vybrat. Řekneme: Ta ví, co je dobré! Naše dcera tuhle při večeři z našeho vegetariánského burritos jedla jenom zakysanou smetanu, kterou jsem jí dala navrch. Snědla ji a řekla “ešte málo” (přeloženo: Ještě trochu, prosím). A napadlo mě to: Ta ví, co je dobré. Ale je to tak? Jedla jenom to, co jí chutná, ne to, co je nutričně bohaté a vposledku dobré pro tělo. 

Ach, kéž by to šlo, abych v tom neviděla paralelu pro život nás dospělých! Ale nejde to. :D U těch malých dětí je vidím všude, protože… my dospělí jsme vlastně pořád děti. Jenom trochu starší, chytřejší a vyčůranější. 

Takže, ví vůbec člověk, co je pro něj dobré? A když už si myslí, že ví, co když je to jen naším omezeným pohledem, který nemá to poznání, nemá celý obraz. Pak s nadšením jíme smetanu a myslíme si, kdovíjak je super, že to, co je pro nás dobré i dobře chutná. A pak přijde někdo, kdo je v životě dál, ví víc a řekne: Ne. Jez i burrito, jinak tě bude bolet břicho. 
Pfff. Doteď mě nebolelo, tak proč by mělo začít? Ale když už o tom mluvíš...něco na tom bude… jak to, že jsem to neviděla? Jak to, že jsem to neviděla celé, ale jen částečně?

Mojí životní otázkou je právě tohle. Proč prostě některé věci nevíme rovnou? Proč se je musíme učit a při tom si uhnat pár nepříjemných chvil s ‘bolením břicha’? Já vím, aby se budoval náš charakter, abychom rostli, bla bla. Někdy je to naprd. 

Ale vzpomněla jsem si na příběh jednoho chlápka, který to měl taky naprd. Jak se to píše v Bibli, žil v Ježíšových dobách a byl hodně bohatý. Asi to tak měl moc rád a připadalo mu to dobré, ale asi se mu do hlavy taky vetřela otázečka, jestli to není jenom smetana. Jestli někde není ještě burrito, kterému by se měl věnovat. Vyhledal tedy Ježíše a zeptal se ho: 

„Mistře, co dobrého mám dělat, abych získal věčný život?“ 

Otázka se zdá dobře položená, že? 

On mu řekl: „Proč se mě ptáš na dobré? Jediný je dobrý! A chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání!“ 

Což bylo, jako by mu řekl: Jez smetanu i burrito. Chlapíkovi to přišlo asi jako dost základní odpověď, protože to tušil už dávno, tak se ptal dál: 

„Která?“ 

Ježíš odpověděl: „Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit,  cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe.“  

Mladík mu řekl: „To jsem všechno dodržoval! Co mi ještě schází?“

Ježíš mu odpověděl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.“

Když mladík uslyšel to slovo, smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.

Aha. Takže tady byl jeho zakopaný pes, tohle byl ten větší obraz. Vsadím se, že ho taky začalo bolet břicho. Ježíš mu chtěl říct, že i když bude jíst vegetariánské burrito se smetanou, bude to fajn, ale do budoucna ho to nezachrání. Potřebuje prostě mít někoho, kdo mu bude vždycky pomáhat vidět ten větší obraz. Mámu, nebo (spíš) Tátu, který je Dobrý a taky mu vždycky řekne, co je dobré. I když se mu to někdy nebude líbit, i když mu to nebude chutnat a i když to pro něj bude extra těžké udělat, protože to tak prostě je. Někdy je to naprd. Ale když vedle sebe máme toho správného průvodce, může to být naprd trochu míň.