úterý 2. června 2020

Tajemství panské zahrady

Tuto knihu mi doporučil její autor Petr Kukal, když jsme se setkali online na webináři jednoho společného předmětu na TF. Prý v ní využívá metod imaginativní apologetiky, o které začínám psát diplomovou práci. Jelikož jsem člověk po knihách lačný, když dostanu doporučení, velmi rychle na ně reaguji. O čtyři dny později jsem už na dětském hřišti střídavě četla a pokukovala po dětech, jestli mi nepadají z houpaček. (Disclaimer: Žádné dítě nebylo zraněno při čtení této knihy.)


Zažila jsem procitnutí na několika úrovních. Především mi došlo to, co říkal C. S. Lewis a třeba i Antoine de Saint-Exupéry už dávno - že pohádku si nakonec nejvíc užije dospělý, pokud se z něj nestane ten trouba, co místo slona v hroznýšovi vidí prachobyčejný klobouk...pokud doroste do věku, kdy se zase naučí číst pohádky. Nebo to možná bylo tím, že teď čtu až moc vysokoškolských skript bez příběhu. Každopádně mě Tajemství Panské zahrady okouzlilo, pohltilo a jak se patří oslovilo mou imaginaci. Dostala jsem se do světa, kde i na ten nezapeklitější problém lze zavolat přítele fexta, který vždy nějak pomůže. Soubor různých příběhů ukazuje, že pro fexta nejsou neřešitelné věci jako šikana, konflikty rodičů nebo nevychovaní dospělí. Děti z příběhů se učí nejen spoléhat na pomoc druhého, ale rozpoznat, kdy jsou na řadě oni, aby pomohli. 

Co vám budu vyprávět, tahle kniha mě nejednou dovedla k slzám. A teď už to nemůžu svést na hormonální výkyvy těhotenství nebo kojení, kdy jsem brečela nad každou disneyovkou. Ba ne, tohle byla síla příběhu. A já jsem se nechala. 
Imaginativní apologetika ale není o tom, že vás něco rozbrečí - jde tam o víc. Ani v tom jsem se nezklamala, protože jsem se sama přistihla, jak přemýšlím o fextovi a říkám si: "To je tak fajn, mít někoho, koho můžu zavolat a povědět mu o každém svém problému. Kdybych tak měla někoho takového. Mám já někoho takového...?" A tak se z "jakoby" stalo "kéž by". Úkol imaginativní apologetiky splněn.