C.S.Lewis - A Life

Měla jsem v rukách nejeden životopis zaměřující se na Lewise, nicméně C.S.Lewis - A Life jehož autorem je Alister McGrath mě zaujal zatím nejvíce. Jak McGrath sám v úvodu knihy čtenáři připomíná, sleduje v životopisu Lewisovu cestu coby učence, apologety a spisovatele. Sleduje, kteří autoři či myslitelé Lewise inspirovali a jak se jejich vliv odrážel na jeho vlastním díle. Vedle notoricky známých a s Lewisem spojovaných jmen jako G. K. Chesterton nebo G. MacDonald se pak objevují E. Spencer, E. Nesbit, H. G. Wells nebo Ch. Williams. McGrath zmiňuje konkrétní díla, spojuje je s útržky z Lewisovy korespondence a v bohatých, leč stručných rozborech Lewisových děl odhaluje, jak přesně se tyto vlivy projevují i v jeho tvorbě. 

McGrath pečlivě popisuje Lewisovu konverzi ke křesťanství a myšlenkový přerod, který ji doprovázel. Až neuvěřitelně poetická je McGrathova interpretace pasáže z Lewisova dopisu, ve kterém popisuje den, kdy uvěřil v Boha. McGrath si všímá zmínky o modrých květech, které Lewis zahlédl cestou do Zoo a s plynulou elegancí tento symbol stopuje napříč Lewisovým životem až k původnímu zdroji: Novalisovu románu Heinrich von Ofterdingen, kde modrý květ symbolizuje “smíření mezi rozumem a imaginací, mezi světem, který pozorujeme kolem sebe a subjektivním světem v našem nitru.” Touto, dle mého názoru troufalou, až okouzlující, exegezí si mne McGrath získal.

Právě ke smíření rozumu a imaginace muselo u Lewise dojít, aby jeho konverze mohla být dokonána. Jeho přítel J. R. R. Tolkien mu v tom byl velmi nápomocen, ačkoli nebyl první ani jediný, s kým Lewis o křesťanství hovořil. Když se pak podíváme na Lewisovu bibliografii, vidíme, že jeho nově objevená víra byla doslova palivem jeho autorské tvorby. Z počátku byla spíše apologeticky zaměřená, jak je vidět v dílech Problém bolesti, K jádru křesťanství, Zázraky či Rady zkušeného ďábla. V určitý moment se ale Lewis začíná přiklánět k imaginativně narativní formě apologetiky a tvoří Kosmickou trilogii a Letopisy Narnie. Sám se v jednom z dopisů vyjádřil, že “člověk nemůže stále víru obhajovat, musí taky mít čas se jí sytit.” Z této nálady pak máme díla jako Úvahy nad Žalmy nebo Čtyři lásky.

Co mě zaujalo, byla domněnka, patrně všeobecně známá mezi těmi, kdo studují Lewise: byl prý misogyn. Chce-li někdo tuto myšlenku obhájit, může se pokusit tak učinit na základě jakýchsi před postmoderních předpokladů, se kterými pracuje v Té obludné síle a některých zmínek v díle K jádru křesťanství. Lewis byl nicméně, stejně jako jsme snad trochu všichni, produktem své doby - sám o sobě tvrdil, že je dinosaurus. Sice nebyl bojovníkem za práva žen, nicméně z jeho konkrétní korespondence víme, že si velmi vážil mnoha žen pro jejich akademický, literární, či čistě intelektuální přínos -  mezi takové se řadí Dorothy Sayers, Rith Pitter nebo Joy Davidman. K dobru mu také může být i fakt, že zaštiťoval The Socratic Club - oxfordský studentský klub vyhrazený debatám mezi ateisty/agnostiky a křesťany, ze dvou třetin tvořen ženami. 

Protože je jeho dílo předmětem mého studia, bylo příjemné připomenout si, že muž s tak velkými myšlenkami žil tak obyčejný život, hledal práci, neměl dost peněz, zbytečně si dělal nepřátele, musel se starat o rodinu atp. A že vlastně i navzdory tak obyčejnému životu měl tak velké myšlenky. 

C. S. Lewis on the Final Frontier

Při hledání vhodného rozboru Lewisovy Kosmické Trilogie jsem narazila na tuto knihu od Sanforda Schwartze. Ze zvědavosti jsem si ji koupila a začala číst. Ačkoli se nejedná o lehké čtení, byla jsem mile překvapená historickým kontextem, které autor ke Kosmické Trilogii poskytl. Kniha je rozdělená na tři části; každá část popisuje teologické a ideologické motivy jednotlivých knih Trilogie. 

Lewisovy myšlenkové konstrukty mohou být na první přečtení dost složité. On sám ale ve svých dílech fikce vychází čtenáři vstříc a vytváří imaginativní prostředí, ve kterém je debata na některá témata zkrátka svobodnější. V Kosmické Trilogii tímto způsobem čtenáře bere na vzdálené planety, kde nevládnou pozemské myšlenkové systémy, aby mohl pohodlně těmto ideologiím nastavit zrcadlo.

Pojícím tématem těchto třech knih je podle Schwartze evoluce. V průběhu let následujících po vydání Darwinovy studie O původu druhů se myšlenky na evoluci ve společnosti rozeběhly mnoha směry. Lewis evoluci zkoumá ze tří úhlů a každá kniha se potýká s jedním z nich. 

Návštěvníci z mlčící planety reaguje na materiální/mechanickou evoluci. Všímá si, že lidé se přiklání k přesvědčení, že jejich druh je lepší než kterýkoli druh na zemi. Staví se do role vládnoucího druhu, nikoli druhu žijícího v harmonii s ostatními. Na tuto myšlenku pak navazuje přesvědčení, že i v rámci lidské rasy jsou některé rasy vyspělejší  (vyvinutější) než ostatní. Lewis tuto tendenci v přemýšlení sledoval během 30. let minulého století a Malacandra mu poskytla příležitost reagovat na ni v prostředí světa, kde nedošlo k pádu člověka. V tomto čistém a harmonickém prostředí se Lewis zcela odděluje od pozemských světonázorů a zkoumá společnost, která nepodléhá ideologiím vyplývajícím z Darwinovy teorie. 

Perelandra, vyzývá myšlenky kreativní/organické, Bergsoniánské evoluční teorie. Lewise Bergson uchvátil svým pojetím vnímání času a interpretací evoluční teorie. V letech před svým obrácením s ním pravděpodobně souhlasil ve větším rozsahu, nicméně v Perelandře vidíme, že stále ještě s Bergsonem nachází společnou půdu. V Perelandře vidíme dvojí: Jednak, jeho pojetí času jako ‘subjektivní zkušenosti’ Lewis za pomoci dialogů mezi Ransomem a ‘Evou’ transformuje do rámců křesťanského myšlení. A jednak reaguje na  redukci božského elementu v Bergsonově ‘kreativním impulzu’. 

Ta obludná síla rozebírá evoluci duchovní. Inspirován gotickým románem a existencialistickou literaturou, Lewis sleduje dění ve fašistické společnosti. Její touha po vytvoření Nového Člověka, nezávislého na přírodě, který nikdy nezemře, je destruktivní pro své okolí, ale také sebezničující. Lewis tuto až příliš aktuální předválečnou tématiku uzavírá s tím, že evoluce k dokonalosti je opravdu možná. Spočívá v přijetí a přemožení Smrti, ve vzkříšení a proměně člověka po smrti. 

Možná je to kvůli složitosti myšlenek, které Lewis čtenáři v Trilogii předkládá, ale, zcela subjektivně vzato, nemám pocit, že by šlo tolik o imaginativní odkrývání jako v procesu tvorby Narnie (přestože Lewis poznamenal, že Trilogie, stejně jako Narnie, měla svůj původ v obrazech spíše než v myšlenkách) jako o přehlídku Lewisovy diskuse s předválečnými ideologiemi. Přesto ale jeho způsob využití narativu  k vytvoření prostředí velmi příhodného pro dané debaty může ochotnému čtenáři pomoci Lewisovy myšlenky zpracovat. 

Joy

Měla jsem teď pár dní šanci číst knihu od Abigail Santamaria Joy: Poet, Seeker, and the Woman Who Captivated C. S. Lewis, životopis Joy Davidmanové, jejíž cesta životem se dá popsat pouze za pomocí napětí vyplývajícího z protikladů. Neobyčejná a zároveň hrozně všední. Velmi nadaná a zároveň, co se talentu týče, ne zcela vyčerpaná. Zapálená, vášnivá a zároveň nenaplněná. 

Abych pravdu přiznala, trochu jsem znejistěla. Od jedné z největších myslí 20. století jsem čekala (stejně jako mnoho Lewisových přátel) přinejmenším jiný výběr manželky. Santamaria v biografii podpořené solidní rešerší popisuje Joy jako velmi inteligentní ženu, jejímž snem je stát se spisovatelkou. Joy za svým snem jde vášnivě, ale trochu bezhlavě; ustupuje mu přátelství, rodina a posléze i manželství. V průběhu života se názorově přesouvala od agnosticismu přes ateismus, materialismus (byla členkou komunistické strany v USA) až ke křesťanství. 

Její konverzi Lewisovy eseje a knihy přímo nezapříčinily, nicméně po ní jí i jejímu tehdejšímu manželovi byly intelektuální stravou a inspirací mnoha debat. U Joy mě zaskočilo, že přestože tvrdila, že se v určitý moment setkala s Bohem a její konverze ke křesťanství byla tudíž nevyhnutelná, na jejím životě (alespoň podle pečlivého zpracování dostupných zdrojů a korespondence) nebyly přímo znát známky proměny, znovuzrození. Její život se po praktické stránce  změnil; vyhledala křesťanské společenství, nechala se pokřtít, veřejně se hlásila ke křesťanství a svou tvorbu, předtím zaměřenou na podporu komunisticky laděné propagandy, nahradila teologickými úvahami. Nicméně události předcházející rozpadu jejího manželství, ani její další korespondence s příbuznými a přáteli o takové změně nesvědčí. 

Znovu jsem si na jejím příběhu připomněla, jak důležité Znovuzrození je pro mě a moje okolí. Svět má spoustu křesťanů, kteří se přiklání k myšlence Všemohoucího Boha, oceňují Bibli a její historický/literární přínos, váží si křesťanských myslitelů a pokyvují při kázáních myšlenkám sršícím z kazatelny. Opravdová změna, ta která nastane uvnitř, je nicméně změna okamžitá i postupná. Jsme znovuzrozeni, ale jsme taky každý den obnovováni. Je nám odpuštěno, ale také je nám každý den odpouštěno. Náš konflikt s Bohem je smířen, ale naše povaha - přirozeně vzpurná vůči Bohu - je každý den krocena. Nikdy nedosáhneme dokonalosti, protože jsme jí v Božích očích už dosáhli skrze Ježíšovu oběť, kterou jsme přijali. Naše proměna nemusí být okolí patrná hned, ale dlouhodobý, obnovující vliv Božího ducha je vidět vždy.

Nechci být vůči Joy nefér, myslím, že do Lewisova života zapadla jako chybějící dílek skládanky. Santamaria říká, že tak jako v ní její první manžel vyvolával ty horší stránky její povahy, u Lewise tomu bylo naopak. Byli si navzájem dobrým vlivem; Joy mu byla praktickou pomocnicí i  myšlenkovou sparring partnerkou, on jí byl věrným přítelem a manželem. Bez Joy bychom možná neměli Lewisovy perly jako Dokud nemáme tvář, Čtyři lásky nebo Svědectví o zármutku. Při čtení jejího životního příběhu jsem se nesetkala s tím, co jsem očekávala, ale mohla jsem zase z jiné perspektivy nahlédnout do života C. S. Lewise. To a také neuvěřitelně plynulý narativ (přestože se jednalo o biografii), jsou dva důvody, proč knihu doporučím i dál. :)

Eda má rok!

Edouš měl rok! Tak jsme slavili a já jsem se zase vyhecovala k přípravě narozeninové oslavy.

Nicméně, po předchozích zkušenostech jsem se rozhodla “tolik to neprožívat”...oslava sice je o detailech, ale roční dítě si z ní nebude pamatovat nic… a mým cílem je dělat to hlavně pro děti a svou seberealizaci. :D

I vzhledem k tomu, že většina vánoční výzdoby byla ještě na místě, nechtěla jsem to přeplácat, tak jsem zvolila barevné schéma: modrá, šedá/stříbrná, bílá. V těch barvách jsem nakoupila pompomy, balonky a foliové balonky (hvězdičky). Mimochodem, ty foliové balonky mi začínají být čím dál sympatičtější - když se dobře nafouknou a zapečetí, zůstanou prostě nafouklé tak dlouho, jak to jen vnější vlivy dovolí (tedy do chvíle, kdy to Edouš neprokousne).

Stejně jako Emmičce k prvním narozeninám jsem Edovi vyrobila rámeček na fotky z obruče - jedna fotka za každý měsíc jeho života. Byla sranda je takhle fotit a teď jim ty fotky visí v pokojíčku. Až se nám to omrzí, navěsíme tam jiné fotky nebo vzpomínky...ale mám pocit, že mě osobně se nikdy neomrzí vzpomínat na to, jak strašně droboučcí byli. :D

Co se pohoštění týče, upekla jsem sušenky ve tvaru 1 (vykrajovátko z AE) a písmen EDA. Chtěla jsem všechna písmena jeho jména, ale nelíbilo se mi, jaké kombinace na talíři vytvářela, tak jsem vzala jen tyto tři. O:)

Jako dort jsem upekla mrkvový s krémem z Paloučku. A žádný cukrfree fakt nebyl. A jedl ho i Eda. A pozor: Nezabilo ho to! :)

Co mě potěšilo asi nejvíc, byla Edouškova reakce na výzdobu...vyvěsila jsem to večer a on ráno hrozně sledoval ty fóliové hvězdičky a když ho k nim Ota zvednul, vyloženě žasnul. :D Je to vděčný človíček!
Edouškovi se myslím líbila celkově pozornost, kterou dostal, protože byl oslavenec! Šel z náručí do náručí, ochutnal dort, prokousnul několik balonků, poblil si sváteční košili (na fotkách v ní sice je, ale už je poblitá, nechtěla jsem, aby moje snaha o sváteční outfit přišla nazmar), pohrál si s bratranci...myslím, že pro takové batole je to stoprocentně úspěšný den.

Emmulus má 2!

Loňská oslava

Moje milovaná dcérenka letos slaví dva roky na tomto nehodném světě! Nebylo pro mne tedy jiné cesty, než se již v lednu plně ponořit do fantazírování o dokonalé dětské oslavě. Loni byla Emma i její stejně starý bratranec příliš malí, aby docenili tématickou oslavu, takže jsem vše jenom ladila do vybraných barev. Letos jsem už věděla, jakým směrem se bude výzdoba ubírat. Barevné schéma, téma, přípravy Světle modrá, žlutá, bílá. Gumové kačenky. Jelikož je to oslava holky a kluka, nechci volit barvy, které jsou genderově zatížené...respektive, nechci používat růžovou. Navíc, tahle barevná triáda je mi blízká už od naší svatby O:) Takže od toho se odvíjel nákup materiálu na výrobu výzdoby. Někdy v únoru jsem si založila excelovou tabulku, kam jsem si napsala, co za výzdobu mám vyrobit a házela jsem si tam odkazy na věci z Aliexpressu nebo jiných e-shopů. Excelová tabulka v naší rodině není nic neobvyklého, máme ji třeba i na brainstorming dovolené nebo na tipy na vánoční dárky, takže se nedivte. :D Nemluvě o tom, že z Aliexpressu některé věci chodí třeba i dva měsíce, takže bylo třeba si v tom udělat přehled. 

Dekorace Girlandy jsem měla třech druhů. Svislé do fotokoutku a na okna, pak jednu se střapci, která šla ven a jednu na přechod mezi obývákem a kuchyní. Problém nastal ve chvíli, kdy jsme posledně zmiňovanou girlandu natáhli - kačenky se mi převracely hlavou dolů. Ota naštěstí vymyslel jednoduchý způsob, jak je zatížit a zároveň příliš nenarušit estetický dojem. 

Objednala jsem dva extra velké foliové balonky s číslem “2”. Jeden zlatý - skončil ve fotokoutku, a jeden modrý - většinu oslavy visel na okně, pak jsem ho sundala, abychom ho měli na hromadné fotce. 

Barevné balonky na terase byly z Pepca a některé popraskaly ještě před začátkem oslavy, jupí.

Nicméně zlatý hřeb všeho měly být všudypřítomné mini gumové kačenky. Dvě jsem chtěla dát na vršek dortu, ale protože jsem ho nakonec nepekla já, dala jsem je na své cupcaky. Zbytek mini kačenek jsem rozmístila po stole (bohužel nemám foto) s tím, že každé dítě si z oslavy mohlo nějakou odnést. Oslavenci taky dostali každý kačenku mezi jinými dárky (Emma kačenku oblečenou jako princeznu a její bratranec dostal kačera policistu). 

Detaily pro radost Jak ráda říkala moje svědkyně, svatba je o detailech. No já jsem se rozhodla toto moudro aplikovat i na druhou oslavu narozenin. Pořídila jsem Emmě i sobě šaty podporující barevné schéma a z Aliexpressu jsem si za pár korun objednala kačenkové naušnice a obal na telefon, s kterým jsem věděla, že budu celé odpoledne pobíhat a fotit. 

Jídlo Dělala jsem slané sušenky ve tvaru kačenek, banánové cupcaky s pudinkovým krémem a ovocné špízy. Vykrajovátko na sušenky jsem měla z Aliexpressu. Cupcaky sice krom kačenek navrchu neměli s tématem moc společného, ale zmiňuju je, protože jsem objevila absolutně bezkonkurenční krém na jejich zdobení: Pudink+šlehačka. Nic víc, nic míň. Není přehnaně sladký, není roztékající se máslový, není otravně neforemný. Prostě dokonalost!

Fotokoutek Popravdě řečeno, fotokoutek jsem večer před oslavou chtěla vzdát. Už prostě těch detailů a hloupostí, co bylo třeba dokončit, bylo tolik, že jsem se do ničeho dalšího nechtěla pouštět. Tady ale nastoupil hrdina dne (Ota), který koutek nejen zkonstruoval přesně podle mých preferencí, nýbrž mu také vymyslel dodatečnou funkci. Poté, co jsme v něm vyfotili děti a sebe a sebe s dětmi, jsme jej na druhý den využili jako plátno pro malování prstovými barvami. 

Takže, abych to shrnula, věřte, že oslava byla mnohem zábavnější, než tento článek :D Nicméně, když se podívám na seznam věcí, které by měla tématická oslava mít (http://www.auburnblue.com/2010/11/tips-and-ideas-for-planning-a-theme-party/), splnila jsem cca 5 ze 7 bodů a s tím jsem víc než spokojená. Super bylo taky počasí, dort, co pekla švagrová a všeobecně pohostinná atmosféra, kterou vytvořila moje maminka. Myslím, že si to užily i děti i dospělí. Teď si na chvíli hodím nožky na stůl a koncem srpna zakládám Excel s názvem Edovy 1. narozeniny. :D

Fotoprojekt: Koloběh života

Život je zvláštní. Člověk pořád o něco usiluje - ideálně o to, co právě nemá. Stále se zvyšuje úroveň obtížnosti a stále se musí přizpůsobovat. Je plný paradoxů a zvláštních zvratů. Kdybych si mohla zvolit vyprávět svůj příběh jinak, asi bych to udělala.

Především, lidé, kteří mi odešli, by zůstali.

1957 a 2014

Lidé, kteří jsou mi největší inspirací by zůstali na blízku.

1994 a 2018 #1

V některých chvílích bych zastavila čas.

2016 a 2018

A vložila bych do svých dětí ze sebe jen to nejlepší. :D

1994 a 2018 #2

Ale bylo by to tak správně? Myslím, že ne. Pořád věřím víc Bohu a jeho vedení než svým vypravěčským schopnostem. A nakonec, život je život. Lidi přicházejí a odcházejí, důležité ale je, kam směřují! :)