úterý 12. února 2019

KNIHA: Děti a hranice

Moje děti jsou ještě dost malé, takže zavádění hranic je dost citlivá práce. Na druhou stranu, když už mi po milionté lezli na záchod, rozhodla jsem se, že je na čase jim koncept hranic alespoň představovat.

Nejde samozřejmě jen o hranice fyzické (za práh toalety nesmíš, pokud tam někdo zrovna sedí), ale i ty vztahové, společenské. Některé principy z knihy fungují jako balzám na dříve nezvladatelné situace - například potvrzování emocí. Když má Em jeden ze svých typicky batolecích záchvatů vzteku, řeknu jí třeba “Chápu, že tě to štve. Taky by mě naštvalo, kdybych si nemohla hrát s tím, s čím chci.” Její reakce je většinou lehký údiv nad tím, že na její vztek nereaguji vlastním vztekem a pak se pomalu začne uklidňovat.

Pro mě je dost revoluční myšlenka toto: Emoce hněvu je v pořádku. To, jak se v hněvu zachováme, už v pořádku být nemusí (křik, ubližování druhým). Má známá psycholožka mi říkala, že pro naši společnost je hněv a (‘negativní’ emoce obecně) tak tabuizovaný, že vlastně nevíme, co s ním a často se cítíme provinile, že ho vůbec cítíme. Tohle je ale krok k tomu, abychom se já i Em učily s hněvem pracovat.

Druhá věc, která mě zaujala, se mi těžko vysvětluje. Už delší dobu mám pocit, že pokud veškeré aktivity nepodřídím dětem (a to i ty, které podnikám bez nich - tak, že na ně třeba budu celou dobu myslet), dělám něco špatně a jsem sebestředná. Autoři knihy nicméně rodiče ujišťují o tom, že i rodič má mít svůj život a naplňovat svoje potřeby. Tím, že to dítě uvidí a přijme, se samo začne učit nezávislosti. Jasně, pro někoho nic nového. Pro mě? Mind=blown.

Co jsem s dětmi doma, papírové knihy skoro nečtu (co není v Kindlu nebo v mobilu moje děti devastují), ale u téhle jsem měla silnou motivaci. I vám ji silně doporučuji, ať už máte děti vlastní nebo s dětmi pracujete - dejte téhle knize šanci. :)

Žádné komentáře: