středa 23. srpna 2017

Jak jsem se stala Grinchem


Scéna, kdy Grinch vezme telefonní seznam a podle abecedy vykřikuje svou nenávist vůči jednotlivým Kdovíkům byla vždycky jedna z mých nejoblíbenějších.

“Antoníne Kdovíkame, já tě nenááávidím!
Bedřichu Kdováku, tebe taky.
Hnusíte se mi.”

Vždy mi připadala velmi vtipná... až dokud jsem se sama nestala Grinchem.

Na jaře jsme koupili byt. Velmi záhy jsme se od přítele paní, která nám ho prodala (pana S.), dozvěděli, že jsme koupili plochu a stěny - cokoli dalšího musíme doplatit. Nejdříve šlo o maličkosti, ale když došlo na sporák, baterie a dokonce i dveře (!), vařila se ve mě krev. Pan S. nás, nezkušené čumáky, držel na lopatkách falešným argumentem o jakémsi jiném kupci, který by mu dal o 100 tisíc víc. Nutno dodat, že než s námi skončil, moc mu do nich nechybělo.

Chtěli jsme se z podnájmu, kde nám bylo dobře, prostě jen přesunout do vlastního, kde nám bude ještě líp. Jaké bylo naše překvapení, když nám pronájemce, pan K., vypověděl smlouvu. Nenechal si vysvětlit, že do 4 měsíců jsme pryč jako na koni. Rozváděl se a tak chtěl co nejdříve zpět do svého. S 9ti měsíčním miminem se stěhuje těžko, ale zvládli jsme stres z narychlo hledání bytu a našli jsme ucházející náhradu. O trochu dražší, 4. patro bez výtahu...ale co, náš byteček na nás bude čekat a už v srpnu budeme tam! Měli jsme naději, byť byla ztrpčená nepochopením ze strany pana K.

Několik týdnů jsme řešili stěhování do nového bytu. Vše se zdálo být zařízeno předem, v srpnu se mělo vše rozjet a jako dobře promazaná mašina nás nejpozději do konce první poloviny měsíce měla vyplivnout v našem bytečku. Po návratu z dovolené 31.7. jsme nadšeně změnili adresu ve všech dokladech a očekávali začátek prací. Malíř práce po dnech odkládal, až se dostavil o týden později a prohlásil, že malovat nelze, že je třeba, aby nastoupil zedník, strhl současné a udělal nový štuk. (Následovala epizoda se skupinou zedníků, kterou nám milý malíř doporučil, nicméně ukázalo se, že se do práce hrnou stejně jako jejich doporučovatel.) V hlavní sezóně shánět zedníka na drobné práce není med, ale našli jsme firmu, které se to vešlo do rozvrhu. Firmu vede pán s nulovým smyslem pro humor, který sám ironii kraluje, ale u druhých ji nesnese a velmi rád opraví, stejně jako jakoukoli věcnou chybu, které se dopustíte... zajímavá komunikace. Ale pro nedostatek jiných možností jsme se pro firmu rozhodli.

Když se jejich práce chýlily ke konci a naše mysli se opět začaly upínat k zemi zaslíbené AKA našemu bytu, zavolal nám pronajímatel, pan P. Byl na Otu do telefonu hrubý, osočil ho z toho, že máme doma nepořádek, že jistě byt nepředáme v řádném stavu a proto prý kontaktoval s touto výtkou Otovy zaměstnavatele (Koho? A co jim řekl? Hudry hudry, mají doma bordel? Seriously?). Proč se tak vytočil nám není jasné, smlouvu s ním jsme vždy dodržovali. Asi chtěl, abychom byt opustili dřív...nebo na nás dostat další prachy? Nevím. Sám je ale v Budějovicích velké zvíře (v duchu mu říkám pan Gringott, neb se vzhledem i funkcí podobá jisté fiktivní postavě...), takže je otázka, za jaké nitky by mohl zatahat, kdyby chtěl. Každopádně, další přemýšlení, co jsme udělali špatně tentokrát...a hrozná únava z toho, že vlastně nic nemůže být jednoduché.

Tak jsme jednou šli na procházku kolem starého bytu (pronájem u pana K.) a já jsem Otovi říkala, že tu máme spoustu hezkých vzpomínek, až na ty poslední dny. A on tak zavtipkoval, že až se tu budu sídlištěm v zimě procházet s Emmou, budu mít jako Grinch seznam jmen a budu moct u každého toho bytu řvát “Pane S./Pane K./Pane P. … já tě nenááávidím!”

Smála jsem se, ale zároveň mě zděsilo, jak reálné to je. Jasně, nebudu to asi zrovna vyřvávat, ale pravda je, že ty pány nemám ráda. Nemohu na nich ani najít nic dobrého. Ukřivdili mi a já jim to nechci odpustit. Jsem Grinch.

Může pro vás být zarážející, že něco takového přiznám, ač křesťanka. No zdaleka nejsem dokonalá a těmto emocím se mi brání těžko. Jsem v procesu. Nechci si držet křivdy a neodpouštění, protože nakonec to stejně nejvíc uškodí mně a mému nejbližšímu okolí. Nechci mít zášť, protože křiví charakter. Přestože se ale snažím, cítím, že úplné odpuštění mi v tomto případě bude trvat dlouho.

Jsem si vědoma toho, že mít více zkušeností, být zručnější v komunikaci a některé kroky dvakrát zvážit, byli bychom se do těchto situací vůbec nedostali. Chápeme toto období jako cennou životní lekci a budeme se snažit si z ní vzít co nejvíce. Přesto mě ale mrzí, že jsme na tyto lidi museli narazit, protože mě zase okradli o kusy mé dětské naivity a přívětivosti vůči lidskému plemenu. Mrzí mě také nedostatek soucitu a pochopení vůči rodině s dítětem, v které jsem u každého z těch pánů doufala.

Mám naději, že s Boží pomocí budeme moct čerpat z požehnání zaslíbeného bytu, že příště budeme chytřejší, že se přeneseme přes křivdy minulosti a mě zase, tak jako Grinchovi, o kousek povyroste srdce.

A snad do té doby už nenarazíme na další magory.

Žádné komentáře: