čtvrtek 6. srpna 2015

Proč nesnáším létání

Abyste rozuměli, zatím jsem letěla šestkrát. Dvakrát se společností Easyjet, dvakrát s Vueling a naposledy dvakrát s Ryanair. Mé letecké zkušenosti se tedy omezují na nízkonákladové společnosti, které slibují nejnižší ceny (ovšem na úkor služeb). U prvních čtyř letů jsem si tolik neuvědomovala nepříjemnosti leteckého cestování, jelikož je obklopoval opar nadšení z přesunu na danou destinaci. Přestože jsem se ale i u pátého letu do Anglie těšila, začala jsem si uvědomovat situace, které letecká doprava způsobuje a které jsou mi velmi nepříjemné. 

Začnu od píky. Nákup letenek je pro mne jednou z nejotravnějších záležitostí, pokud jde o cestování. Rozhodnu-li se totiž někomu svěřit s faktem, že nakupuji letenky (nebo že jsem je už koupila), vždycky, ale opravdu VŽDYCKY a VŠUDE se najde člověk, který zmíní, že by byl býval byl schopen je sehnat levněji. Po jedné takové diskusi se spolužáky jsem měla pocit, že někteří lidé jsou schopni obletět svět za 100 korun českých, jenom pokud se odlétá z Polska nebo z Brna. Nemám přirozený talent na nákup letenek, ani nervy sledovat akce. Takže letenky jsme rozhodně nejlevnější neměli.

Další věc je zavazadlo. Protože Ryanair si účtuje za extra zavazadlo 700,-, rozhodli jsme se to risknout a vzít pouze jedno velké. Maximální hmotnost nicméně měla být 15 kg. Jen abych čtenáři přiblížila situaci: 15 kg je opravdu málo. Ze Španělska jsme se vraceli s 18ti kilovým zavazadlem a to jsme v něm nemohli mít víc než plavky, letní šaty, kraťasy a žabky. Když jsme tedy zavazadlo na poslední chvíli před odjezdem vážili, Otíček musel přinést velké oběti a nechat doma jednu z Biblí, mikinu a holící strojek (já jsem byla většinou sbalená do příručního). 
Na letišti jsem pak ve frontě na check-in trnula hrůzou, že budeme mít o setinu kilogramu těžší kufr a budeme muset doplácet. Když se ukázalo, že máme přesně 15, začala jsem být rozčilená a když jsem měla čelit dalšímu stresu - tedy měření příručního zavazadla, byla jsem rozhodnutá nedat svou kůži lacino. Dalo by se říct, že jsem na svém kufru musela několikrát poskočit, než opravdu zalezl do měřícího boxu a dohlížející bachařka nemohla odolat mému triumfálnímu pohledu a zahanbeně odvrátila tvář. To by bylo. 

Priority queue, to je další vynález Ryanair, jak vám naznačit, že opravdu letíte se společností, která nemá úroveň. K východu k nástupišti autobusu, který jede směrem k letadlu, si totiž po 30ti minutovém čekání po odbavení postaví chlápek, který všem jasně říká, že pokud nemají Priority queue, nemohou ještě nastoupit. Automaticky z nás tedy dělá póvl, který neměl na to si zařídit prioritu. Díky, Ryanaire, hned se cítím líp. Na cestě zpátky jsme nějakým zázrakem Priority Q měli, nicméně v Anglii nám to žádné extra výhody nepřineslo.

Samotný let by byl asi bez problému (plynulý, žádné turbulence, hladké přistání), kdybych neměla na cestě tam i zpátky rýmu. Změnami tlaku v kabině se mi totiž v dutinách vytvořil podtlak či co a horší bolest hlavy jsem asi v životě neměla. Na cestě zpět jsem byla nachlazená víc, takže mě to tolik nebolelo, zato mi ale ucho zalehlo na tři dny. K tomu bych ještě dodala, že na cestě zpět jsem cestovala se zvýšenou teplotou a jediné, co jsem si přála, byl teplý čaj a rychlý let. Na Pinterestu jsem před cestou vyčetla, že je možné v letadle požádat o šálek horké vody s tím, že si do ní dám místo jejich pytlíku s čajem svůj vlastní. Měla jsem svůj čaj na nachlazení s sebou a tak jsem poprosila jen o vodu (za kterou jsem byla ochotná zaplatit). Letuška velmi přísně sdělila, že horkou vodu samotnou mi rozhodně dát nemůže. Rychle, ač nerada, jsem tedy přizpůsobila své rozhodnutí a požádala ji o čaj z nabídky. Čaj a mléko mi nastrkala na tácek přede mnou a začala kasírovat Otovu kreditku. Hlásilo to chybu poprvé, podruhé, řekla, že to nejde, sebrala čaj, zatvářila se jako velmi obtěžovaný člověk a odjela s vozíkem. Mé bolesti hlavy i teplota se stupňovaly a tak jsme to asi o půl hodiny Otova vydatného nadávání na stewardku Natašu zkusili znova. Přišel jiný chlápek, ale jeho terminál taky hlásil chybu. Čaj nebude. Cestu jsem přežila a Nataše odpustila, ale měla jsem silný dojem, že už opravdu nežiji ve světě, kde by si lidi pomáhali. Osobní problémy jsou jenom na obtíž. 

Poslední věc, kterou bych chtěla okomentovat, je bezpečnostní kontrola. Je to samozřejmě něco, čemu rozumím, má to důvod, prevence je důležitá. Nicméně někdy mi připadá velmi extrémní. Viděla jsem pána, který manželce vezl mini parfémy v krabičce a box čokolády. Ženská na kontrole mu obě zapečetěné krabice roztrhala jenom proto, že jejich obsah nedal do pytlíčků o  rozměrech 200x200 milimetrů. Já jsem si byla vědoma každé tekutiny v našich příručních zavazadlech, takže se nám nestalo nic horšího, než že jsme britskou národní bezpečnost ohrozili zapečetěným salátem coleslaw. Vzali nám ho a s tím i vidinu na dobrou večeři. Ale jak říkám - rozumím. Mohli jsme v něm mít schovaný nůž se skládací čepelí delší než pět centimetrů, nebo ho mohli v Sainsbury's místo majolky zalívat nitroglycerínem. Člověk nikdy neví. 

Ačkoli je mi většina situací spojených s létáním nepříjemná, pravděpodobně jsem neletěla naposled. Letecká doprava je pořád do některých destiancí rychlejší a snad i pohodlnější. Jaké zkušenosti máte vy? Ráda si přečtu vaše historky v komentářích! :)

Žádné komentáře: