sobota 31. října 2015

Mít správné brýle

Identita je poslední dobou celkem aktuální téma. Čím dál častěji na Facebooku narážím na sdílené příspěvky svých kamarádek o tom, jak je třeba mít se ráda taková, jaká  jsem, přijímat se. Videa o přehnaných nárocích médii a o tom, jak vzniká ideální žena s pomocí photoshopu viděla už také většina členů sociálních sítí. Mé minulé články svědčí o tom, že i já se tímto tématem nemálo zabývám. Proč je to pro nás tak důležité? Ženy vždycky chtěly být krásné, hledaly si svoje místo ve společnosti a také nejčastěji podléhaly sociálním tlakům.

Když jsem poprvé otevřela Identitu, jejímž autorem je proslulý Ted Dekker, nečekala jsem, jak moc se dotkne mojí duše. Identita je pouze první ze čtyř dílů série Eyes Wide Open* a zafungovala na mě jako návnada na háčku - hned jak to šlo, jsem si pořídila i tři ostatní díly. Dekker rozehrává příběh celkem jednoduše.

Hlavní hrdinka je průměrnou, zakomplexovanou sirotou, která si není jista, jaký směr by měl její život nabrat. Ztratí se jí přívěšek a protože je to jedna z mála věcí, kterým ve svém životě připisuje hodnotu, vydá se jej hledat. Shodou několika velmi drsných zvratů (jaké má Dekker ve zvyku) se ocitne ve sklepě psychiatrické léčebny. Vedoucí té léčebny ji nedopatřením zařadí mezi pacienty a tím začíná léčba jejích 'problémů'. Ačkoli je nejdřív zmatena, po několika dnech v léčebně podlehne přesvědčení, že je narušená. Sama se rozhodne pro nabízené řešení - celkovou plastiku a liposukci, pro zlepšení jejího vzhledu a odstranění jejích komplexů. Zpočátku je s výsledky operace nadšená, ale posléze si uvědomuje, že její rozhodnutí bylo velmi ukvapené. Nenáviděla se, když byla normální, nenáviděla se, i když byla “upravená”. Když už si čtenář myslí, že není cesty zpět, že se tedy hlavní hrdinka bude navždy motat ve svých problémech a nikdy se z nich nedostane, nalezne naše protagonistka zvláštní brýle. Když si je nasadí a pohlédne do zrcadla, nejen že vidí odraz sebe sama před operací, ale také jí ten obraz nepřipadá odpudivý jako předtím. S překvapením zjišťuje, že se vlastně má ráda tak, jak vypadá. Nechci zabíhat do přílišných detailů, nicméně hrdince je posléze vysvětleno, že ony brýle jí pomáhají vidět se, jak by se měla vidět. Průvodce, který jí toto vysvětlí, pronese ještě několik pravd:

“Jsi dokonalá stejně, jako je dokonalý tvůj Otec. Stvořená kompletní a bez viny. … Krásná. Taková, jaká jsi a bez jakékoli změny tvého pravého já. Očištěná. Stvořená správně. Žádné odsouzení není možné, žádná korekce není potřebná. Tvým jediným problém je nyní pouze ten, který si sama způsobuješ tím, že se zaslepuješ vůči tomu, jak krásná jsi.”

“Jedinou úpravu, kterou potřebuješ, je ve vnímání toho, kým jsi coby dcera svého Otce. … Pokud budeš tajně nenávidět některou část sebe, budeš tajně nenávidět část toho, který tě stvořil.”

“Měj se ráda … tak, jako tě má rád ten, který tě stvořil a stvořil tě kompletní, bez jakékoli viny nebo vady. Dívej se na sebe novýma očima. Teprve pak uvidíš, jak je svět nádherný. Všechno v něm. Každá jizva, každé zranění, každá slza, každá radost. Nádherná.”


Myslím, že to Dekker vložil do úst své postavě dokonale. Velice často se stane, že nevidíme pravdu jasně a nejen, že je náš pohled špatný, ale máme na sobě špatné brýle - ty, které nás obviňují z toho, že nevypadáme jako dívka z obálky časopisu, ty, které nám ukazují na všechny pomyslné ‘vady’, které můžeme mít. Ty, které nás pokaždé, když se díváme do zrcadla, upozorňují na to, že dokonalé nejsme.

Možná jste se dnes, stejně jako já, probudily s pocitem, že máte divné vlasy, pleť nic moc  a ty nové džíny jsou po vyprání zase trochu těsnější. Po hodinovém zápasu s vlasy, make-upem a oblečením, zoufale vzdáváte a z domu odcházíte s pocitem, že “dneska už to lepší nebude”.

Proč s tím prostě nepřestat a necítit se dobře? Musíme si dávat pozor, jak se na sebe díváme a čí brýle si nasazujeme! Nikdo nechce žít ve lži, je to tak? Tak v ní žít přestaňme! Pojďme se naučit vidět se tak, jak nás vidí náš nebeský Otec. Pojďme se pro to rozhodnout ještě dnes. Přidáte se ke mně?

* Eyes Wide Open (česky Oči dokořán) je série vydaná prozatím pouze v anglickém jazyce. První díl je ve verzi pro Kindle možné získat zdarma na e-shopu Amazon.com. Ostatní tři díly jsou po třech dolarech. 

pondělí 14. září 2015

Delfíni a já

Zdál se mi dnes divný sen, který mě probudil o hodinu a půl dříve, než mi měl zvonit budík. Snažila jsem se uklidnit a tak jsem myslela na delfíny. Mám moc ráda podmořský život (pokud mě zrovna nechce požahat nebo sežrat) a když relaxuju, čtu si o velrybách a různých jiných rybičkách a včera jsem při tomhle čtení narazila na roztomilý druh delfína. Nevím, jak se jmenuje česky, v angličtině je to Dusky Dolphin. Má jiné zbarvení, než delfín Filip, kterého znám ze seriálu, a prý se vyžívá v akrobatických skocích nad hladinou. 
Takto Dusky Dolphin vypadá :)
Přesto ale, když čtu o takovýchto nevinných druzích, dostanu se většinou i k informacím, které uvádějí čísla upytlačených delfínů a velryb a někdy i způsoby, jakým s takovými zvířaty nakládají skupiny méně citlivých lidí. Je to zvláštní. Chtěla jsem si jenom po nepříjemném probuzení zlepšit náladu přemýšlením o delfínech, nicméně mě to celé dostalo zpět k myšlence, kterou mi vnuknul již ten zlý sen - tenhle svět je divný. 
Nedávno jsme s manželem byli na koncertě Tomáše Kluse a ačkoli se se synkretickým světonázorem tohoto optimistického písničkáře nikdy plně neztotožním, zůstala ve mně po jeho vystoupení rezonovat otázka: Proč jsme vlastně takoví? Lidé jsou obklopeni takovými krásami! Podmořským životem můžeme začít a amazonskými pralesy skončit. Proč má lidstvo tendenci to vše ničit? Proč dusíme přírodu, řezáme ploutve žralokům, nehumánně zacházíme se zvířaty, protože je vnímáme jen jako maso ke konzumaci? Proč jsme zlí na sebe navzájem a nejsme schopni dosáhnout takové míry sebeovládání, abychom nebyli? 
Nejsem enviromentalistka ani vegetariánka, nicméně jsem křesťanka, a proto ve mně tyto otázky rezonují silně. Protože Bůh stvořil svět dokonalý a chtěl, abychom si ho užívali v jeho dokonalosti...to, že se to celé tak zvrtlo, protože člověk se rozhodl (a rozhoduje) dělat věci po svém, nebylo jeho záměrem. Bůh stvořil zemi a všechno na ní, aby zjevovala jeho slávu a dokonalost lidem, které na zemi postavil. Autor biblického dopisu Římanům čtenářům píše:
Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.
Jenže této zemi, kterou stvořil, ustanovil také morální pravidla vyplývající z jeho povahy a stanovil princip, který platí pro všechno jeho stvoření: Mzdou hříchu je smrt. Hříchem je vzpoura proti Bohu, minutí se cílem, který on pro nás nachystal. Hřích je zlem vůči sobě samému, či těm, kdo jsou kolem mě. Když se tedy rozhodujeme nebýt s Bohem, vydáváme se na cestu, která v posledku nevede k dobrému, ať už její  výsledky vidíme hned, či se dostaví až posléze. Fakt, že se lidé rozhodují pro jiné cesty, než je ta za Bohem, má za výsledek i to, že náš svět degraduje jak po morální, tak po fyzické stránce.
Kdyby to končilo tady, byl by Bůh bezohledný despota. Já jej ale chápu jako milujícího Otce, který vždycky bude milovat své děti (ať zlobí, nebo ne) a všechno, co stvořil. Mzdou hříchu je smrt, ano, a žijeme v padlém a degradujícím světě. Ale Bůh je tím prvním, který nad tím pláče. Proto poskytuje MILOST. Každému člověku dává čas a prostor nerozhodovat se pro zlo, ale jít za dobrem, činit svět lepším s jeho pomocí. Mít rád lidi kolem sebe, zbavit se věčné nespokojenosti, dosáhnout vnitřního pokoje. Mít sílu bojovat za dobré věci a odmítat ty špatné. Vůle člověka je silná, ale nedovede jej ubránit před hříchem. Bůh v tom může pomoct. 
A přesně takhle jsem se dostala od delfínů až k smyslu svého života. :D Mám ráda delfíny, protože jsou vtipní a mám ráda Ježíše, protože mi v dnešním světě dává naději. Co vy? Máte naději? Žijete v milosti nebo pod zákonem smrti? Přeju vám život (a radost z delfínů)! :)

Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Římanům 6,23)

pondělí 17. srpna 2015

Moje selfie období

Letos jsme se s Otou vydali na další cizokrajné dobrodružství, tentokrát do Cambridge. Nemám moc dobrý foťák, ale baví mě dělat SELFIE* a tak jsem při třídění fotek zjistila, že jich mám celkem dost. 

*Wikipedie říká: "Selfie je typ fotografického autoportrétu, obvykle pořízeného z ruky za pomocí digitálního fotoaparátu či chytrého telefonu."

Cesta...



Když jsme svačili, seděli v letadle a když Ota kýchal.

Památky...


Když jsme ve volném čase chodili po městě a já jsem u každého pěkného baráku chtěla udělat selfie, Ota z toho měl jenom legraci...!

V parku...


Když jsme byli v parku rozdávat pozvánky na večerní kavárnu, vyfotili jsme se s lampou, pak taky na pikniku a pak na hřbitově. Až potom, co jsme si spolu prohlíželi fotky nám došlo, že dělat usměvavé selfie na hřbitově asi není úplně košer...

S kamarády...


Když jsme si v kavárně povídali a našli jsme tam kamarády...spoustu kamarádů ze spousty různých kultur! Jenom na těchto fotkách jsou lidé z Čech, Číny, Británie, Nigérie, Taiwanu, Korey, Saudské Arábie, Brazílie a Japonska!

To bylo také jádro veškerých našich aktivit v Cambridgei - povídat si s lidmi v kavárně, zvát je na mimořádné odpolední akce (prohlídka kolejí, projížďka po řece, volejbal, atp.), budovat přátelství, povídat si o Bohu. Za ty dva týdny jsem měla příležitost s mnoha lidmi mluvit o Bohu, křesťanství a palčivých otázkách, které je doprovází. Mimořádně jsem ocenila studentskou atmosféru v kavárně, která umožňovala mluvit o mém vlastním světonázoru, ale také se dozvědět víc o světonázorech jiných. Z tohoto hlediska to byla zkušenost opravdu osvěžující a tak nějak na zem stavějící. Skrze setkání s lidmi z tolika kultur jsem samozřejmě musela opustit některé úzkoprsé předsudky o daných kulturách a to bylo fajn. :)

Spolu...


Když jsme byli za King's College, v botanické zahradě a před King's College. 


V Cambridgei se nám zalíbilo a moc rádi bychom se tam zase někdy vrátili. Momentálně stále ještě dospáváme spánkový deficit, který jsme si tam vytvořili a snažíme se zbavit nemocí, které jsme si přivezli. Ale byla to krásně strávená dovolená! 

Pokud by se vám líbilo něčeho podobného také účastnit, na stránkách Friends International se kolem února 2016 objeví nabídka možností pro příští rok. Stačí umět anglicky pro účely konverzace, být křesťanem a také být pohotový a flexibilní.

Co bylo nejsilnějším zážitkem vaší dovolené? :)

čtvrtek 6. srpna 2015

Proč nesnáším létání

Abyste rozuměli, zatím jsem letěla šestkrát. Dvakrát se společností Easyjet, dvakrát s Vueling a naposledy dvakrát s Ryanair. Mé letecké zkušenosti se tedy omezují na nízkonákladové společnosti, které slibují nejnižší ceny (ovšem na úkor služeb). U prvních čtyř letů jsem si tolik neuvědomovala nepříjemnosti leteckého cestování, jelikož je obklopoval opar nadšení z přesunu na danou destinaci. Přestože jsem se ale i u pátého letu do Anglie těšila, začala jsem si uvědomovat situace, které letecká doprava způsobuje a které jsou mi velmi nepříjemné. 

Začnu od píky. Nákup letenek je pro mne jednou z nejotravnějších záležitostí, pokud jde o cestování. Rozhodnu-li se totiž někomu svěřit s faktem, že nakupuji letenky (nebo že jsem je už koupila), vždycky, ale opravdu VŽDYCKY a VŠUDE se najde člověk, který zmíní, že by byl býval byl schopen je sehnat levněji. Po jedné takové diskusi se spolužáky jsem měla pocit, že někteří lidé jsou schopni obletět svět za 100 korun českých, jenom pokud se odlétá z Polska nebo z Brna. Nemám přirozený talent na nákup letenek, ani nervy sledovat akce. Takže letenky jsme rozhodně nejlevnější neměli.

Další věc je zavazadlo. Protože Ryanair si účtuje za extra zavazadlo 700,-, rozhodli jsme se to risknout a vzít pouze jedno velké. Maximální hmotnost nicméně měla být 15 kg. Jen abych čtenáři přiblížila situaci: 15 kg je opravdu málo. Ze Španělska jsme se vraceli s 18ti kilovým zavazadlem a to jsme v něm nemohli mít víc než plavky, letní šaty, kraťasy a žabky. Když jsme tedy zavazadlo na poslední chvíli před odjezdem vážili, Otíček musel přinést velké oběti a nechat doma jednu z Biblí, mikinu a holící strojek (já jsem byla většinou sbalená do příručního). 
Na letišti jsem pak ve frontě na check-in trnula hrůzou, že budeme mít o setinu kilogramu těžší kufr a budeme muset doplácet. Když se ukázalo, že máme přesně 15, začala jsem být rozčilená a když jsem měla čelit dalšímu stresu - tedy měření příručního zavazadla, byla jsem rozhodnutá nedat svou kůži lacino. Dalo by se říct, že jsem na svém kufru musela několikrát poskočit, než opravdu zalezl do měřícího boxu a dohlížející bachařka nemohla odolat mému triumfálnímu pohledu a zahanbeně odvrátila tvář. To by bylo. 

Priority queue, to je další vynález Ryanair, jak vám naznačit, že opravdu letíte se společností, která nemá úroveň. K východu k nástupišti autobusu, který jede směrem k letadlu, si totiž po 30ti minutovém čekání po odbavení postaví chlápek, který všem jasně říká, že pokud nemají Priority queue, nemohou ještě nastoupit. Automaticky z nás tedy dělá póvl, který neměl na to si zařídit prioritu. Díky, Ryanaire, hned se cítím líp. Na cestě zpátky jsme nějakým zázrakem Priority Q měli, nicméně v Anglii nám to žádné extra výhody nepřineslo.

Samotný let by byl asi bez problému (plynulý, žádné turbulence, hladké přistání), kdybych neměla na cestě tam i zpátky rýmu. Změnami tlaku v kabině se mi totiž v dutinách vytvořil podtlak či co a horší bolest hlavy jsem asi v životě neměla. Na cestě zpět jsem byla nachlazená víc, takže mě to tolik nebolelo, zato mi ale ucho zalehlo na tři dny. K tomu bych ještě dodala, že na cestě zpět jsem cestovala se zvýšenou teplotou a jediné, co jsem si přála, byl teplý čaj a rychlý let. Na Pinterestu jsem před cestou vyčetla, že je možné v letadle požádat o šálek horké vody s tím, že si do ní dám místo jejich pytlíku s čajem svůj vlastní. Měla jsem svůj čaj na nachlazení s sebou a tak jsem poprosila jen o vodu (za kterou jsem byla ochotná zaplatit). Letuška velmi přísně sdělila, že horkou vodu samotnou mi rozhodně dát nemůže. Rychle, ač nerada, jsem tedy přizpůsobila své rozhodnutí a požádala ji o čaj z nabídky. Čaj a mléko mi nastrkala na tácek přede mnou a začala kasírovat Otovu kreditku. Hlásilo to chybu poprvé, podruhé, řekla, že to nejde, sebrala čaj, zatvářila se jako velmi obtěžovaný člověk a odjela s vozíkem. Mé bolesti hlavy i teplota se stupňovaly a tak jsme to asi o půl hodiny Otova vydatného nadávání na stewardku Natašu zkusili znova. Přišel jiný chlápek, ale jeho terminál taky hlásil chybu. Čaj nebude. Cestu jsem přežila a Nataše odpustila, ale měla jsem silný dojem, že už opravdu nežiji ve světě, kde by si lidi pomáhali. Osobní problémy jsou jenom na obtíž. 

Poslední věc, kterou bych chtěla okomentovat, je bezpečnostní kontrola. Je to samozřejmě něco, čemu rozumím, má to důvod, prevence je důležitá. Nicméně někdy mi připadá velmi extrémní. Viděla jsem pána, který manželce vezl mini parfémy v krabičce a box čokolády. Ženská na kontrole mu obě zapečetěné krabice roztrhala jenom proto, že jejich obsah nedal do pytlíčků o  rozměrech 200x200 milimetrů. Já jsem si byla vědoma každé tekutiny v našich příručních zavazadlech, takže se nám nestalo nic horšího, než že jsme britskou národní bezpečnost ohrozili zapečetěným salátem coleslaw. Vzali nám ho a s tím i vidinu na dobrou večeři. Ale jak říkám - rozumím. Mohli jsme v něm mít schovaný nůž se skládací čepelí delší než pět centimetrů, nebo ho mohli v Sainsbury's místo majolky zalívat nitroglycerínem. Člověk nikdy neví. 

Ačkoli je mi většina situací spojených s létáním nepříjemná, pravděpodobně jsem neletěla naposled. Letecká doprava je pořád do některých destiancí rychlejší a snad i pohodlnější. Jaké zkušenosti máte vy? Ráda si přečtu vaše historky v komentářích! :)

úterý 14. července 2015

Těžko uvěřit

Dnes jsem se probudila s myšlenkou, jak zvláštní je být dítětem odrostlým na sociálních sítích. Než jsem si uvědomila, kde se vlastně odehrává ten opravdový život, chvíli mi to trvalo, přesto jsem se ale od těchto prostředků nikdy úplně neodpoutala. Procházela jsem své minulé články a říkám si, že je těžko uvěřit, že jsem ušla takový kus cesty. Když jsem zakládala tento blog, byla jsem teenagerka s nepřekonatelnou averzí vůči růžové a s naivní představou o světě. Dnes, poté, co jsem dokončila dvě školy, vdala se, přestěhovala se a tak nějak se snažila i dospět, mám pocit, že jsem o onu averzi ani naivitu nepřišla, jen si vyměnily místo. Naivně doufám, že mi růžová sluší a averzi mám vůči mnoha věcem na světě. Ale o tom jindy.

Přemýšlím, jestli můj blog naplňuje své motto. Ad maiorem dei gloriam. K větší slávě Boží. 
Co je tak slavného na obyčejném životě? Ten můj je ze světského hlediska podřadný. Nemálo lidí se k mým životním rozhodnutím vyjádřilo s ohrnutým nosem. Teologicky zaměřená škola? Blbost. Je ještě k tomu Vyšší odborná? To je plýtvání tvým časem. Vdávat se už teď? Když máš celý život před sebou? Nechat se živit manželem? Pff. Mít děti? Na to je brzo. 

Jsem jiná. Můj přístup k životu je jiný. Já nicméně doufám, že právě v té odlišnosti se zrcadlí Boží sláva. Pro dnešní společnost to může vypadat hloupě a nemá to pro ni žádný smysl. Bůh si ale cení kroků víry. Vím, že tři roky strávené na teologické škole nebyly ztracené, protože jsem byla  tam, kde jsem měla být (a FYI, mám titul BA). Vím, že vdát se byla správná volba, protože Bůh je svatý a cení si čistoty. S manželem jsem spolu zkrátka před svatbou nespali a o nic jsme nepřišli. Vím, že není brzo začít přemýšlet o založení rodiny, protože zdravá rodina pro mě má vetší hodnotu než vysoká životní úroveň. Věřím a žiju něco úplně jiného, než co mi bylo obecně doporučeno a jsem v tom šťastná. 

To mělo být a je jádrem mého blogu - sdělování hodnot, které se z dnešní společnosti vytrácejí, poukazování na alternativu rozšířeného názoru a nezbytnost přemýšlení nad společností servírovanými postoji. Pokud by jediný člověk měl následkem přečtení mého blogu zapochybovat o obecně uznávaných stereotypech, je mé bloggerské poslání naplněno.

S mým blogováním ale ještě není konec, ačkoli častěji pracuji na jiné platformě. Oblíbila jsem si mikroblogging, zejména na Instagramu a jelikož mám "mozek na prázdninách", o několik pokusů o poezii byl obohacen i můj anglický blog na Tumblru

Na závěr přidávám video, jelikož refrén této písně je vpravdě osvěcující a snad is souvisí s tímto článkem. Life is life. Na na na na na. :D

Enjoy!


úterý 3. března 2015

Rady Koblížkovi

Jen bych hned z kraje chtěla upozornit, že následující dílo vzniklo impulzivně jako tzv. pohádka před spaním a původně byla určena striktně pro domácí užití. Fakt, že se z toho stal potenciální zlatý důl, protože jsme se s manželem rozhodli psát poučné dětské pohádky a že po nás zakrátko budete chtít autogramy do knížky pro vaše děti, je vedlejší.

O identitě

Pokud se ti stane, drahý Koblížku, že by sis někdy nebyl jist svojí jedinečností a začal ses dívat po ostatních koblížcích, jak to mají, poslyš, co k tomu mám říci:


Koblížků je na světě spousta. Každý den se rodí nové a nové koblížky a ty si jistě říkáš, že ostatní koblížky jsou mnohem způsobilejší a snad i hezčí než jsi ty. Pravda ale je, že každý koblížek je jedinečný! Některé jsou cukrem sypané málo, jiné jsou tak středně a jiné zase příliš mnoho. Další mohou mít navrchu čokoládovou nebo jinou polevu. Nejsou ale dva koblížky, které by byly úplně stejné.


Někdy tě jistě napadne se s ostatními srovnávat i když dojde na tvoji velikost...ano, jsou tu minikoblížky, koblížky splácnuté ze všeho toho převážení i koblížky krásně nadýchané. Proč by se ale koblížek světáctvím ošlehaný, který byl splácnutý krutým chodem tohoto světa, zasypný tlakem ostatních koblížků v jakési přepravce tohoto vesmíru, měl cítit méně cenný než ten koblížek, který měl to štěstí, že se dostal úplně nahoru? Ne s každým koblížkem je v tomhle světě zacházeno stejně a to se musí brát v úvahu!


A potom jsou tu ty sezónní senzace z Dunkin’ Donuts. Ano, jsou sice z koblížkového těsta, ze stejné bílé mouky, jako jsi ty...a ano, mají krásné tvary...třeba Santy, sněhuláka, nebo stromečku. Ale od těchhle celebrit, drahý koblížku přece nemůžeš odvozovat svoji hodnotu! V určitém smyslu nejsou jako normální koblížky a proto by bylo nerozumné se s nimi srovnávat.


Víš, u koblížka totiž nezáleží na tom, co je zvenčí. Jde o to, co je uvnitř. Ať už jsou ty donuty ve tvaru kroužku jakkoli krásné, s barevnou polevou a sypáním, všichni o nich už dávno ví, že tam, kde by mělo být to důležité -to, co je vevnitř- je jenom obrovská, prázdná díra.

Jednou, hned na začátku, ti byla dána veliká vnitřní hodnota: dostal jsi svou náplň. A to nikdo nezmění, ať si dělá co chce. Protože to je to, co tě dělá koblížkem.