úterý 12. srpna 2014

Existence Boha vs. existence zla

Po dlouhé době jsem se konečně odhodlala publikovat svou (pro některé možná lehce kontroverzní) seminární práci do předmětu Křesťanská apologetika. Ale co, když chce člověk blog oživit, proč ně právě problematikou zla? Vyučujícím byla práce hodnocená jako výborná, no uvidíme, jak ji budete hodnotit vy. :)

1. Úvod

V této práci, kde mám sebe sama ustanovit do pozice apologety a alespoň pomyslně obhájit své stanovisko před ateisticky smýšlejícím čtenářem, s úsměvem vzpomínám na výrok ředitele evropské kanceláře RZIM. Apologeta Michael Ramsden se totiž několikrát svému posluchačstvu, představil následujícím způsobem: „I'm an evangelist and an apologist. That means I'll tell you about Christ and say 'I am sorry for it' afterwards.“1
Musím se přiznat hned na začátku své práce, že jsem si představovala hledání odpovědi na jednu z nejpalčivějších otázek trochu jednodušeji. V době, kdy máme k dispozici internetové vyhledávání a skrze to přístup ke zdrojům, názorům, proudům o kterých nebylo ani slýcháno, jsem si naivně myslela, že jednoduchá odpověď na mě číhá za nejbližším rohem. Nicméně, nezvolila jsem si jednoduché téma, a tak mi to takříkajíc patří coby odplata za mou ambicióznost.
Co si tedy nárokuje tato práce? Její titul přímo staví do protikladu existenci Boha a existenci zla, jakoby koexistence obou nebyla možná. Mám tedy snad podat ultimátní odpověď na otázku „Jak může existovat Bůh, když je ve světe tolik zla?“ Prosím čtenáře, aby si nic takového nemyslel. Mým cílem není učinit absolutní závěr a dogmaticky smést ze stolu všechny námitky. V první části chci přednést skromný úvod do problematiky a v části druhé chci spíše dosáhnout omezenějšího přehledu názorů třech autorů, kteří se pokusili vysvětlit, jak by mohlo být možné, aby existoval Bůh a zároveň zlo.

2. Teodicea

2.1 Definice otázky

Na úvod by bylo dobré si otázku samotnou definovat. Jak jsem už zmínila, název této práce směruje k palčivému dilematu. Mnozí totiž tvrdí, že výroky „Bůh existuje“ a „Zlo existuje“ jsou logicky inkompatibilní. Nejlépe formulovaná problematika teodicey je k nalezení v díle filosofa Davida Huma:
Chce Bůh předejít zlu, ale nemůže? Pak je bezmocný. Může, ale nechce? Pak je zlovolný. Pokud může a chce, kde se bere zlo?“2
V souvislosti s touto formulací je dobré vědět, jaký je vztah mezi zlem a bolestí. Z materiálů, z nichž jsem čerpala vyplývá, že zlo a utrpení jsou ve velmi úzkém vztahu a učenci vyjadřující se k tomuto tématu jejich definici, či rozdělení nepředkládají.
Téma teodicey je dráždivé od samého počátku a to jak pro věřící, tak pro nevěřící lidi. Už jenom rozbor toho slova „teodicea“. Theos je řecky Bůh a dikaios v tomtéž jazyce znamená ospravedlnit. Internetový slovník cizích slov pak nabízí definici „ospravedlňování Boha ve vztahu k existujícímu zlu ve světě“.3 Nevím, nelíbí se mi ta definice – jako by nás Bůh potřeboval, abychom ho ospravedlňovali. Na druhou stranu, je třeba reagovat na otázky či výhrady, jež přirozeně vylývají ze situací kolem nás.
Osobně vidím hned ze začátku problém ve zmatku, který teodiceu provází. Myslím si totiž, a osobní zkušenost mi to potvrdila, že často bývá tato otázka položena jako pseudootázka, pseudoargument, který jsme zaslechli v televizi a teď ti tím chceme zavřít ústa, otravný křesťane. Je to zdánlivě slepá ulička, do které nás někdy chtějí zahnat a tam se nám posmívat stylem „Ty nám tvrdíš, že je Bůh, když děti v Africe umírají hlady?“ Nemyslím si ale, že je jeden druh lidí, kteří tuto otázku kladou. Jsou tu také ti, kteří opravdu zažili velké zlo ve svém životě. Způsobilo jim mnoho utrpení a oni se jednoduše ptají „proč“? Dále je tu ale také skupina intelektuálně založených lidí, kteří třeba nejsou tolik zasaženi emocemi, které tento problém provází, a touží spíše po logické odpovědi, jež by odstranila překážku tohoto problému a očistila jim vlastní pohled na svět a na Boha.
William L. Craig ve svém článku4 na toto téma dělí problém zla do dvou kategorií. Jednou kategorií je intelektuální problém. Ten se zabývá tím, jak racionálně vysvětlit současnou existenci Boha a zla. Pak je tu emocionální problém, jenž se zabývá tím, jak utěšit trpícího člověka a jak rozložit negativní emoce, které člověk zažívá vůči Bohu, jenž na něj (dle jeho názoru) dopustil takové zlo. V tomto chápání je potom filosof tím, kdo je schopen pomoci rozřešit intelektuální problém a poradce pomáhá lidem, kteří bojují s emocionálním problémem.
Craig také říká, že řešení filosofa se trpícímu člověku může zdát suché, nemilosrdné a bezútěšné. Naproti tomu člověk přemýšlivý nebude uspokojen odpovědí povrchní, která by stačila trpícímu. Proto bych se v této práci chtěla emocionálnímu problému věnovat pouze stručně, intelektuálnímu problému zato chci věnovat celou kapitolu.

2.2 Emocionální problém

A profesor Craig má pravdu. Pokud mojí kamarádce zemře babička, sotva jí půjdu vysvětlovat problematiku zla ve světě, ale odpovím spíš účastí. Někdy ale těžce trpící člověk potřebuje určité poradenství, to, čemu my v církvi říkáme pastorace. Prokázat účast – to byl podle všeho i primární účel návštěvy Jobových přátel. Nejprve Joba chtěli pouze potěšit, posléze ale viděli, že on opravdu touží po odpovědi na své otázky. Oni nicméně v odpovědi na tyto otázky selhali a v konečném důsledku se i provinili proti Bohu (Job 42,7-9).
Co k tomu mohu říct já je, že nevíme, proč Bůh dopouští zlo, ale jak mi připomíná jeden z mých přátel, který sám prošel velikou bolestí, Bůh sám sebe z utrpení nevyloučil. Boží utrpení probíhalo na všech možných rovinách až do takové míry, že podle Židům 2,18 můžeme říci:
Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky.“
Osobně si myslím, že si ani nedovedeme představit, co to znamená, když naše stvoření ve vší své dokonalosti postupně upadá do hříchu, do moci zla, podle své vlastní volby. Bůh potom proto, že nás chce z moci tohoto zla vysvobodit sám sestupuje (a tedy dává svého syna), aby byl věčný princip uspokojen a za člověka byla přinesena dostatečná oběť. Na zemi prožívá pokušení nejvyššího kalibru a posléze umírá velmi bolestivou smrtí na kříži. Naštěstí pro nás ale po třech dnech vstal a v tomto aktu vzkříšení spočívá i naděje pro trpící.
Bůh se tedy z lásky vzdal všeho proto, abychom byli svobodní. Když pochopíme tuto oběť a tuto lásku, na náš osobní problém bolesti je najednou vrženo úplně nové světlo. Dochází nám totiž, že opravdovým problémem zla je problém našeho vlastního zla. Jsme plní hříchu a jsme morálně vinni před Bohem a naším problémem najednou není to, jak Bůh může být před námi ospravedlněn, ale to, jak se my ospravedlníme před Bohem.5
Je třeba také vědět, že celé Boží dílo si klade za cíl vypořádat se se zlem.6 Konečnou odpověď na problém zla pak dal kříž a my můžeme být svědky vítězství nad zlem, které dokazuje morální změna v člověku vypůsobena tím, že přijme evangelium a tedy působení Ducha svatého do svého života. Kříž má ale ještě širší dosah: Při konečném soudu nad světem bude zlo díky Božímu zásahu definitivně vymazáno z celého vesmíru, bude navěky poraženo a zapuzeno a člověka čeká podíl na vykoupení.
Taková by tedy přibližně mohla být odpověď člověku trpícímu na základě biblického zjevení. Jak jsem ovšem už zmínila, je mi jasné, že taková odpověď neuspokojí filosofa. Takový člověk potřebuje odpověď z intelektuálního hlediska.

3. Intelektuální problém

3.1 Michael Ramsden

Líbí se mi myšlenka již citovaného Michaela Ramsdena, který ve své úvaze o utrpení říká, že je zajímavé, jak se tato otázka vynořuje hlavně v západním světě. V takové Indii, kde o utrpení lidé ví často mnohem víc než zpohodlnělá kultura Ameriky a Evropy, mu nikdy na jeho přednáškách teodicea předložena nebyla. Čím to je? Proč právě lidé, kterých se nejméně dotýkají tsunami a hladomor v Africe zoufají nad jejich důsledky? Ramsden si myslí, že je to tím, že my na západě většinu času žijeme v takovém pohodlí, že máme pocit, že Boha nepotřebujeme. Nespoléháme na něj v každodenních věcech, tak jak bychom měli. Pokud se pak s utrpením setkáme, utrpení samo nezpůsobuje tolik naše oddálení od Boha jako spíš odhaluje, že jsme na něj dosud nespoléhali.7
Ve svém článku o tomto problému se pak Ramsden věnuje jeho třem rovinám. Za prvé se na něj dívá jako na argument proti Boží existenci. Pokud tato argumentace vede od existence zla k neexistenci Boha (protože koexistence obojího je podle argumentující strany nemožná), předpokládá existenci absolutního morálního zákonu, protože jinak by tento argument nefungoval. Podle čeho jiného by bylo možné zlo rozeznat jako zlo? Ale pokud takový zákon existuje, pak by to také znamenalo, že existuje Bůh, protože jedině on je schopen takový zákon ustanovit. Aby bylo možné argumentovat pro Boží neexistenci, člověk zkrátka musí předpokládat jeho existenci. Nelze se totiž implicitně odvolat na existenci absolutního morálního zákonu bez odvolání se na existenci absolutního morálního Zákonodárce.
Za druhé Michael Ramsden připomíná, že je třeba si uvědomit, jakou cenu má láska. Pokud si zavolám svého snoubence, namířím na něj nabitou zbraň a zeptám se ho, jestli mě miluje, pravděpodobně mi odpoví, že ano. Ale jakou cenu by pro mě ta slova měla, pokud by se pro ně svobodně nerozhodl? Pokud chceme svět plný lásky, automaticky to znamená, že to musí být svět, kde je možné uskutečňovat volbu. A v takovém světě je také možné si zvolit cestu, která nevede k lásce, ale ke zlu.8
Za třetí potom Ramsden naráží na něco, co profesor Craig popisuje jako emocionální problém zla. Říká, že otázka „Jak může existovat Bůh, když je na světě tolik zla“, tak trochu ve svém jádru skrývá i jinou otázku a tou je „Mohu Bohu opravdu důvěřovat, i když se tohle všechno děje? Mohu Bohu důvěřovat i když tomu vůbec nerozumím?“ Odpovědí pak může být připomínka faktu, že Bůh se v žádném případě nemění, mění se maximálně naše vlastní okolnosti. Takto se tedy (velmi zjednodušeně) vyjadřuje k problému zla a utrpení Michael Ramsden, ředitel evropské kanceláře RZIM.

3.2 William Lane Craig

W. L. Craig pracuje se dvěma termíny: morální zlo a přírodní zlo. Morální zlo je to týkající se člověka a napadající náš smysl pro morálku, vede nás k přemýšlení o Boží morálnosti(pokud si Boží existenci vůbec připustíme) a ke zpochybňování jeho svrchovanosti v této oblasti. Přírodní zla se také týkají člověka. Jsou jimi zemětřesení, tsunami, hladomory a podobné katastrofy, které připravují lidi o život nebo majetek. Tyto události člověk už od věků připisoval božstvům a buď jim za ně spílal nebo děkoval.

3.2.1 Přírodní zlo

Co se přírodního zla týče, profesor Craig připomíná, že sice není jednoduché tuto oblast obhájit, nicméně je třeba pamatovat na tři věci. Zaprvé, tyto události nemusejí být jenom výsledkem Božího působení. Může to být buď zapříčiněno jinými duchovními silami, které nejsou dobré,9 nebo to může být přirozenou součástí fungování země tak, jak ji Bůh stvořil. To, že Bůh zemi stvořil tak, že se její litosférické desky hýbají a proto příležitostně způsobí velké dmutí oceánu je prostě tak už od začátku země a lidi o tom vědí. Není pochyb o tom, že tsunami působí ničivou silou na příbytky lidí v zasažených oblastech. Nezapomínejme ale také, že pro podmořský život je něco jako tsunami velmi prospěšná záležitost.10
Dalším faktorem, jenž je třeba vzít na vědomí, když argumentuji přírodním zlem je to, že mnohdy jsou přirozené věci ovlivněny člověkem. Například v Africe může být hrozný hladomor na který umírají děti, protože diktátorská vláda nevydá osivo, jelikož je využívá jako výhodu proti rebelům. Co tím chci říct je hlavně to, že je dobré nejdříve vědět o záležitosti více, než ji použiji jako argument. To platí pro obě argumentující strany.

3.2.2 Morální zlo

Pokud se týče morálního pohledu na zlo, opět je třeba si připomenout, že ve svém životě v mnoha případech dovolíme menší či větší množství bolesti, protože máme dostatečný důvod proto, abychom ho dovolili – a tím je větší dobro, jehož chceme dosáhnout. Stejně tak může mít Bůh dostatečné morální důvody pro dovolení zla ve světě – takové důvody, které my třeba ani nemůžeme pochopit.11 Pokud tedy ateista chce ukázat, že je logicky nemožné, aby Bůh a zlo existovali současně v jednom světě, pak musí dokázat, že Bůh nemůže mít morálně dostatečné důvody pro připouštění konkrétního množství a konkrétních druhů zla ve světě. A k tomuto se ještě nikomu nepodařilo doložit důkaz.

3.2.3 Uskutečnitelné světy

Profesor Craig se také ve svém článku hodně zabývá záležitostí vhodných světů. Ateisté totiž často navrhují, že jistě bylo v Boží moci stvořit svět, který by byl tak dokonalý, že by v něm ani nedocházelo k přírodním katastrofám a lidé by vždy činili správná rozhodnutí, tedy neustále by volili dobro. Protože podle logiky ateisty je přece nemožné, aby si Bůh zvolil ke stvoření právě tu variantu světa, která je zasažená zlem a utrpením, protože by to znamenalo, že to člověku přeje.
Jak už jsem ale ilustrovala v minulé podkapitole u argumentace M. Ramsdena, v takovém světě by byl člověk pouhou loutkou, nemluvě o tom, že by neměl možnost k takovému duševnímu rozvoji, jakého dochází v tomto světě právě díky střetům se zlem a utrpením. Pokud je člověk k něčemu donucen, už nekoná čin ze svobodné vůle, ale ze strachu. A pokud se Bůh rozhodl dát lidem svobodnou vůli, nemůže už určit, jak se rozhodnou. Toto tvrzení zdánlivě zpochybňuje Boží všemohoucnost, ale nemylme se. Bůh je všemocný, ale to nutně neznamená, že chce způsobovat logické nemožnosti, jako např. kulatý čtverec.12 Všechno, co může Bůh udělat je stvořit situaci, ve které se bude moci člověk svobodně rozhodnout. V tomto momentě tedy Bůh stojí tak řečeně v pozadí a nechává člověka jednat samotného za sebe.
Bůh tedy na základě své moudrosti zvolil ke stvoření takový svět ze všech uskutečnitelných světů, ve kterém je minimální nutný počet zla a maximální počet dobra. Je možné, že kdyby na světě bylo méně zla, také by chyběla i velká, převažující dobra.13 Současná existence Boha a zla v našem světě se tedy nutně nevylučuje.

3.3 C. S. Lewis

Když už se zabývám problematikou zla, nechtěla bych pominout vyčerpávající dílo C. S. Lewise dotýkající se tohoto tématu. Jeho práce je tak zhuštěná a bohatá na myšlenky, že se mi sotva podaří vystihnout to nejdůležitější. Jde mi spíše o to, poukázat na několik silných myšlenek napomáhajících lepšímu pochopení křesťanského pohledu na věc.
Touto dobou už čtenář jistě ví, že třecí plochou probírané záležitosti je z velké části rozdílnost pohledů na věc. Na jednu stranu je tu člověk, který vidí určitý druh zla nebo utrpení ve svém životě a na straně druhé je tu Bůh, který ono zlo může vidět jiným, objektivním způsobem. A v tom spočívá jedna z Lewisových připomínek: „Uvažujeme-li, že je Bůh moudřejší, jeho soud se nutně musí odlišovat v mnoha věcech.“14 To, co my můžeme v našem omezeném pohledu na život chápat jako bílé, může dost dobře být z Boží perspektivy černé. Málokdy jsme v otázce utrpení schopni přiblížit se objektivitě. To ovšem neznamená, že bychom byly absolutně nesoudné bytosti – dovedeme například posoudit, že Bůh je dobrý. Ve chvíli utrpení jsme potom na základě tohoto úsudku schopni věřit, že i naše momentální situace bude podřízena Boží dobrotě v tom smyslu, že z ní budeme vysvobozeni.
Ne vždy se nám ale takovýto sofistikovaný postup podaří dodržet. Člověk v utrpení totiž podle Lewise doopravdy nechce Boha spravedlivého, ale Boha, který by mu dal to, co chce: pokoj. Chtěl by, aby mu Bůh prokázal lásku tím, že jej nechá na pokoji, spokojil se s ním s takovým, jaký je. Nicméně pokud chceme, aby nás Bůh nechal na pokoji, nežádáme více, ale méně lásky. Hospodin se nám věnuje tím, že nás vychovává a tvoří z nás výjimečné dědice jeho království. Chtít po něm, aby se s námi spokojil je jako chtít po králi, aby se spokojil s žebráky v hadrech u svého stolu, říká Lewis.15

4. Závěr

Co říci závěrem tohoto referátu? Zdá se mi, že vyplývá trojí: Jednak jsme si ujasnili, že na otázku „Jak může existovat Bůh, když je ve světě tolik zla“ existují odpovědi založené na validních argumentech. Nejedná se tedy o nějaký argumentační „expelliarmus“.16 Také jsme si řekli, že náš pohled na situaci může být omezený. Ne vždy my zápaďané vidíme do problematik hrůz, které se odehrávají v zemích třetího světa. Proto je dobré, před učiněním závěru, nenechat se ovlivnit melodramatickými televizními reportážemi, ale radši se ujistit, zda se nejedná o případ, který má na svědomí opravdu člověk a pouze člověk by za něj měl nést zodpovědnost. A jednak (tedy za třetí) je vždycky lepší hledat odpovědi přímo u zdroje. Pokud se ptáš, proč je Bůh takový a takový a nebo kladeš podmínku „Bůh nemůže existovat když...“, proč si jeho existenci neověříš a nevyhledáš jej sám? Možná ti právě dá odpovědi na tvé otázky.

1Parafrázováno. Tento výrok jsem zaslechla v jedné z jeho přednášek na YouTube, ale zpětně se mi nepodařilo jej dohledat.
2D. Hume, Dialogues Concerning Natural Religion (1778) http://www.gutenberg.org/etext/4583
3Pojem theodicea. In: ABZ slovník cizích slov [online]. 2008 [cit. 2014-02-27]. Dostupné z: http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/teodicea-theodicea
4 CRAIG, William. L. The Problem of Evil. In: Be thinking [online]. [cit. 2014-02- 28]. Dostupné z: http://www.bethinking.org/suffering/the-problem-of-evil
5CRAIG, str. 11 (stránkování u tohoto článku uvádím podle dokumentu pdf, ve kterém je možné článek stáhnout z webu)
6WOOD, D a I MARSHALL. Nový biblický slovník. 1.vyd. Downers Grove, Ill.: InterVarsity Press, 1996, xix, s. 1152, ISBN 08-308-1439-6.
7RAMSDEN, str. 1
8RAMSDEN, str. 1
9CRAIG, str. 3
10CRAIG, W.L. God's permiting natural evils. In: Reasonable faith [online]. [cit. 2014-03-12]. Dostupné z: http://www.reasonablefaith.org/god-permitting-natural-evil
11CRAIG, str. 1
12CRAIG, str. 3
13CRAIG, str. 4
14LEWIS, C. Problém bolesti. 1. vyd. Ostrava: Vydavatelství Křesťanských sborů, 1992. s 25, ISBN 80-852-3739-3.
15LEWIS, str. 32

16Odzbrojení

2 komentáře:

D@ve řekl(a)...

Skvělá práce! :) Asi nejvíc se mi líbí ten závěr ;)

Milana řekl(a)...

Děkuji!