úterý 9. prosince 2014

Vánoční kvíz

Vzhledem k roční době a tomu, že jsem se s tím dělala cca dvě hodiny, jsem se rozhodla se svými čtenáři sdílet vánoční kvíz, který jsem (z internetu) poskládala pro náš vánoční večírek. Večírek už proběhl a nejvíce bodů posbíraných v kvízu bylo sedm...tak můžete zkusit, jestli budete lepší :) a přitom si tak zlehka připomenout co se to vlastně stalo tak velkého, že to teď tak nadšeně slavíme.
Odpovědi najdete pod otázkami. Enjoy!

Jsou níže uvedené výroky pravdivé? Odpovídejte ANO/NE. 

1. Když se Josef zasnoubil s Marií, musel jí obdarovat darem a jejím rodičům dát „věno“.

2. Josefovi se ve snu zjevil anděl Gabriel a řekl mu, aby si Marie chvíli nevšímal.

Královna Viktorie se svou rodinou a prvním vánočním stromem.
3.  Marie do Betléma šla s Josefem pěšky.

4. Ve „scéně zrození“ se objevují pastýři, mudrci, andělé, ovce, římští vojáci, rybáři a rozsévači.

5. Ježíš se narodil 24. prosince večer.

6. Ježíš dostal od mudrců z východu tři dary (zlato, kadidlo a myrhu) a každý z nich symbolizoval něco z jeho pozemského úkolu. Zlato symbolizovalo jeho královskou moc, kadidlo jeho kněžství a myrha jeho smrt.

7. Vánoce byly kdysi na krátkou dobu v Anglii zakázány.

8. Vánoční stromeček do křesťanské tradice přenesl Martin Luther.

9. Na vánoční stromeček se dříve věšela jablka jako připomínka ovoce, které v ráji pojedli Adam s Evou.

10. Americká peprmintová lízátka („candy cane“) jsou původně symbolem berly sv. Mikuláše.



ODPOVĚDI: 

1. ANO. Židovský snoubenec, který si chtěl zasnoubit nějakou ženu, musel přijít na předem domluvenou schůzku a donést dar nevěstě a jejím příbuzným (mattan). Poté musel dát věno jejím rodičům (mohar). Pokud se vdávala dcera, rodiče to nic nestálo. Mohar mohl být proveden i jako služba (viz Jákob a Ráchel; David a Míkal).

2. NE, andělovo jméno není v textu uvedeno a navíc mu řekl, aby se s Marií oženil.

3. ANO, tedy alespoň podle toho, co víme, je to nejpravděpodobnější způsob přesunu pro tehdejší ženu. V Bibli o oslici ani jiném zvířeti není zmínka, přestože Marie byla v posledním měsíci těhotenství. Tak jako tak, podle moderních Google map by do Betléma z Nazareta cestovali 163 kilometrů a to po silnici.

4. NE. V Bibli čteme pouze o pastýřích (Lukáš 2,8-20), které upozornili andělské zástupy (Lukáš 2,14).  Mudrci také, ale ti pravděpodobně přišli až později (Matouš 2). O zvířatech nemáme žádné biblické záznamy.

5. NE. Církev spojila oslavy Kristova narození s tímto datem pravděpodobně kvůli konkurenci svátku Saturnálií (svátků oslavujících boha Saturna) probíhajících v tomto čase. Zavedeny byly kolem roku 400 n. l.
Přesný rok Kristova narození datují učenci mezi 2. a 7. rok před naším letopočtem a to zhruba do období podzimu (nebo jara).

6. ANO, zlato je darem pro Krále, kadidlo se používalo při bohoslužebných praktikách a myrha při pomazání k pohřbu. 

7. ANO, v době, kdy v Anglii vládl parlament složený z Puritánů, byly Vánoce odsouzeny jako pohanský svátek. Bylo zakázáno je jakkoli veřejně slavit a místo nich byl vyhlášen den postů a rozjímání. V Canterbury a jiných městech se ovšem proti tomuto zákazu postavili, vyzdobili si ulice a vzbouřenci obhajující vánoce ovládli několik čtvrtí na několik týdnů.

8. NE, i když podle legendy se na Vánoce vracel domů a byl tak uchvácen krásou jehličnatého stromu a hvězdného nebe, že to chtěl sdílet se svou rodinou. Když ale dorazil domů, neměl slov. Proto opět vyběhl ven, strom porazil a přinesl jej s sebou. Aby rodině přiblížil krásu hvězdného nebe, ozdobil stromek zapálenými svíčkami. 

9. ANO. Ve středověkém Německu měla tato praktika tento konkrétní význam. Nazdobeným jedlovým stromkům se potom říkalo „rajské stromy“. Časem mezi ozdoby přibyly také oříšky a cukroví. Roku 1848 nechala honosně nastrojit královna Viktorie vánoční stromeček na počest svého manžela. Od té doby mají anglofonní země tradici honosné vánoční výzdoby a vánočního stromku vůbec. 

10. NE, ve skutečnosti chtěl jeden cukrář z Indiany  (koncem 19. století) skrze tato lízátka naznačit smysl Vánoc. Použil pro to jednu ze svých bílých peprmintových tyček. Bílou zvolil, aby ukázal na Ježíšovu čistotu. Tenké červené proužky na ní symbolizují bolest, kterou musel Ježíš vytrpět pro naše hříchy a tyto tenké proužky jsou tři, aby byla zahrnuta celá Boží trojice. Silný červený pruh na lízátku reprezentuje Kristovu krev prolitou za naše hříchy. Když se na lízátko díváme z jedné strany, vypadá jako pastýřská hůl. Když je otočíme, symbolizuje první písmeno Ježíšova jména.



středa 19. listopadu 2014

Všem ženám.

Tak jsem při surfování internetem narazila na další blbost. Jmenuje se to “finger trap” a jedná se o nový indikátor krásy, který je zaváděn na asijských sociálních sítích. Pokud to dobře chápu, spočívá v tom, že položíte svůj ukazovák na nos a bradu. Pokud se vaše rty prstu dotýkají, nejste podle tohoto standardu dostatečně krásní. Podle několika blogů je to nová senzace, která následuje slavnou “tigh gap” aneb standard krásy, který ženě diktuje, aby měla co největší “mezeru mezi stehnama”...pokud by se totiž nedejbože dotýkaly, byla by dívka podle těchto standardů hned “tlustá”. 
Takzvaný "finger trap" záleží hodně na úhlu, v jakém prst položíte. 
A to jsme si začaly myslet, že jsme z toho Barbie trendu už tak nějak vyrostly. Že prý už nechceme být vysoké blondýny 90-60-90. Dokonce jsme prosadily, že se začaly vyrábět Barbie se zadkem. A do toho se přiřítí "finger trap".
Původní Barbie (vlevo) a nová Barbie (vpravo).

Nevím, jak vy, ale já už toho mám dost. Cítím se v těchhle chvílích bezmocně, protože bych chtěla říct všem ženám na světě: Na tom přece strašně moc nezáleží. Prostě a jednoduše, je to ta poslední věc! Je strašně moc jedno, jestli vážíš 40 nebo 75 kilo. Je jedno, jestli máš ploché bříško nebo, jak řekla jedna moje kamarádka, takový ten “barokní faldíček”. Jestli se ti vlasy třepí nebo nemají žádný objem. Je to jedno. Protože tohle všechno se v životě mění. Teď ti je třeba 13 a máš krásně hubené nohy. No, kámoško, až se ti rozletí hormony, může se stát, že přibereš, ani nevíš jak. To je dospívání. A pak ti bude dvacet, půjdeš na vysokou, budeš se stravovat sama, učit se pozdě do noci a zase to všechno najednou shodíš. Ne, nepodporuju nezdravé návyky :) jenom říkám, jak to v životě je. Postava se mění...a je důležité jí věnovat pozornost, protože nám tím chce často něco říct. Ale ne přehnanou pozornost. Není ani dobré se srovnávat s těmi, kterým se postava tolik nemění a jsou zkrátka kočky celý život. Zkus se naučit nad některými věcmi prostě mávnout rukou.

Nemluvě o tom, že svou energii, myšlenky a úsilí je lépe zaměřit snad k nějakému intelektuálním u a duševnímu růstu, že...:)

Jasně, nad takovou hloupostí jako je "finger trap" se spousta z nás jenom pousměje. Nicméně já v tom vidím princip. V těch zbožšťovaných časopisech pochybných morálních standardů jako je Elle, Joy, Cosmopolitan, se možná o "thigh gap" psát nebude, ale budou plné fotek modelek konfekční velikosti 32.

Na jednom videu o médiích jsem narazila na zajímavou otázku: Odkdy mají média nad ženami takovou moc? Kdy jsme jim ji daly?
Je to tak! Už si to ani nepamatujeme, ale stalo se. A tak vás chci vyzvat, všechny ženy světa: Pojďme médiím tuto moc vzít. Pojďme je přestat brát vážně! Tohle musí přestat.

(Vycházím z článků: http://hellogiggles.com/finger-trap-new-thigh-gap-needs-stop a http://www.vocativ.com/culture/fun/finger-trap-weird-chinese-beauty-test-takes-weibo)

středa 20. srpna 2014

Džínové kraťásky

Je pravda, že jsem chtěla začít fashion blogging. Něco ve stylu "fashion crushers", rozbíjet lidem iluze o tom, že to, o čem si myslí, že je to hezké, je hezké. To vše jsem chtěla původně dělat anonymně, nebo aspoň na jiném blogu. Pak jsem se ale zamyslela nad radou jednoho svého nově nabytého příbuzného a rozhodla jsem se, že nový projekt rozjíždět nebudu, ale svůj názor vyjádřím. Publikuji zde tedy první článek ze svého supertajného blogu, který co nevidět zruším. Ano, toto si myslí Milana Bubanová. Ne, nechce vás všechny naštvat. Můžete se mnou nesouhlasit (povolení uděleno). 
Enjoy!
(Protože jsem zkoušela něco nového, článek je místy psaný záměrně nespisovně.)
Tak jo. Začneme s tím, čeho máme momentálně všude plno...s výsměchem stylu a elegance, s parodií na spodní prádlo, s letním nevkusem druhého stupně (první stupeň mají plavky tanga a nudisti): S džínovými kraťásky. Myslím, že se psal rok 2011, kdy moje oči poprvé spatřily tuto hrůzu...dnes jich je víc a víc a vypadá to, že tahle stvůra nevymře. Kdyby se bizoni uměli množit tak rychle jako džínové kraťásky na stehnách dívek, nebyli by na pokraji vymření.

OK, teď vážně. Chápu vás, holky, fakt jo. Je hrozný vedro. Máte chuť se svlíknout úplně, ale tak jako aby se neřeklo, vezmete si na sebe aspoň něco. Že ne? Tak ještě jinak. Ty kousky džínoviny (nebo jiné látky podobně krátkého střihu), vypadají totiž v telce a časácích hrozně sexy...a vsadíte se, že na vás budou taky vypadat hrozně sexy! K tomu mám dvě věci:

1) Jasně, že budete sexy...žena tlustá, vychrtlá, akorát, všechny budou sexy v krátkých kraťasech! A víte proč? Protože stejně byste byly sexy ve spodním prádle. Nahá nebo polonahá žena je zpravidla pro muže sexy. A co to vlastně je to sexy? Že by "sexuálně přitažlivá"? To fakt chcete? Já nevím, jak vy, ale já fakt nechci způsobit rodeo v kalhotách chlápka na hlavním nádraží.
Jednou jsme byli s kamarádem v parku a kolem nás prošla fakt pěkná holka v mini džínových kraťáskách. On se na ni krátce podíval a mezi řečí prohodil: "...a pak se diví, že jsou znásilňovaný..." Myslíte, že na tom něco bude?

2) Ruku na srdce...odkdy my, silné ženy v moderní době, kdy můžeme vykonávat snad 90% toho, co dělají muži, mnohé z nás vychovávají děti samy, máme kariéry a z hlavy známe definici emancipace, odkdy my ženy potřebujeme v létě zahodit svou sebeúctu z okna a zadarmo poskytovat mužům pohled na větší plochy svého těla?

Dobře mi rozumějte: nejsem emancipovaná žena. Nejsem pruďas (i když tenhle článek na prudění trochu je). Jenom mi leze na nervy jedna věc: jak mi pořád někdo lže. Nemyslím konkrétní lidi. Myslím svět obecně. Zkusili jste někdy ověřit pravdivost toho, co se píše v plátcích jako Vogue, Elle, Joy, Cosmopolitan a podobných? Našli jste víc, jak 20% pravdivých informací? A co ta podprahová sexuální propaganda televizních kanálů?

Média a sociální tlak na nás ženy působí tak silně, že přestáváme přemýšlet a děláme to, co všechny ostatní...ale k tomu tady nejsme. Každá chce být originální a má k tomu ty nejlepší dispozice. Tak se pojďte zamyslet, čemu všemu jste uvěřily a není to pravda - jako například, že džínové kraťásky jsou pro vás dobré. Pojďte cedit lži a pojďte hledat pravdu. Jo, všechno to k ní směřuje, pokud jste na správné straně.

úterý 12. srpna 2014

Existence Boha vs. existence zla

Po dlouhé době jsem se konečně odhodlala publikovat svou (pro některé možná lehce kontroverzní) seminární práci do předmětu Křesťanská apologetika. Ale co, když chce člověk blog oživit, proč ně právě problematikou zla? Vyučujícím byla práce hodnocená jako výborná, no uvidíme, jak ji budete hodnotit vy. :)

1. Úvod

V této práci, kde mám sebe sama ustanovit do pozice apologety a alespoň pomyslně obhájit své stanovisko před ateisticky smýšlejícím čtenářem, s úsměvem vzpomínám na výrok ředitele evropské kanceláře RZIM. Apologeta Michael Ramsden se totiž několikrát svému posluchačstvu, představil následujícím způsobem: „I'm an evangelist and an apologist. That means I'll tell you about Christ and say 'I am sorry for it' afterwards.“1
Musím se přiznat hned na začátku své práce, že jsem si představovala hledání odpovědi na jednu z nejpalčivějších otázek trochu jednodušeji. V době, kdy máme k dispozici internetové vyhledávání a skrze to přístup ke zdrojům, názorům, proudům o kterých nebylo ani slýcháno, jsem si naivně myslela, že jednoduchá odpověď na mě číhá za nejbližším rohem. Nicméně, nezvolila jsem si jednoduché téma, a tak mi to takříkajíc patří coby odplata za mou ambicióznost.
Co si tedy nárokuje tato práce? Její titul přímo staví do protikladu existenci Boha a existenci zla, jakoby koexistence obou nebyla možná. Mám tedy snad podat ultimátní odpověď na otázku „Jak může existovat Bůh, když je ve světe tolik zla?“ Prosím čtenáře, aby si nic takového nemyslel. Mým cílem není učinit absolutní závěr a dogmaticky smést ze stolu všechny námitky. V první části chci přednést skromný úvod do problematiky a v části druhé chci spíše dosáhnout omezenějšího přehledu názorů třech autorů, kteří se pokusili vysvětlit, jak by mohlo být možné, aby existoval Bůh a zároveň zlo.

2. Teodicea

2.1 Definice otázky

Na úvod by bylo dobré si otázku samotnou definovat. Jak jsem už zmínila, název této práce směruje k palčivému dilematu. Mnozí totiž tvrdí, že výroky „Bůh existuje“ a „Zlo existuje“ jsou logicky inkompatibilní. Nejlépe formulovaná problematika teodicey je k nalezení v díle filosofa Davida Huma:
Chce Bůh předejít zlu, ale nemůže? Pak je bezmocný. Může, ale nechce? Pak je zlovolný. Pokud může a chce, kde se bere zlo?“2
V souvislosti s touto formulací je dobré vědět, jaký je vztah mezi zlem a bolestí. Z materiálů, z nichž jsem čerpala vyplývá, že zlo a utrpení jsou ve velmi úzkém vztahu a učenci vyjadřující se k tomuto tématu jejich definici, či rozdělení nepředkládají.
Téma teodicey je dráždivé od samého počátku a to jak pro věřící, tak pro nevěřící lidi. Už jenom rozbor toho slova „teodicea“. Theos je řecky Bůh a dikaios v tomtéž jazyce znamená ospravedlnit. Internetový slovník cizích slov pak nabízí definici „ospravedlňování Boha ve vztahu k existujícímu zlu ve světě“.3 Nevím, nelíbí se mi ta definice – jako by nás Bůh potřeboval, abychom ho ospravedlňovali. Na druhou stranu, je třeba reagovat na otázky či výhrady, jež přirozeně vylývají ze situací kolem nás.
Osobně vidím hned ze začátku problém ve zmatku, který teodiceu provází. Myslím si totiž, a osobní zkušenost mi to potvrdila, že často bývá tato otázka položena jako pseudootázka, pseudoargument, který jsme zaslechli v televizi a teď ti tím chceme zavřít ústa, otravný křesťane. Je to zdánlivě slepá ulička, do které nás někdy chtějí zahnat a tam se nám posmívat stylem „Ty nám tvrdíš, že je Bůh, když děti v Africe umírají hlady?“ Nemyslím si ale, že je jeden druh lidí, kteří tuto otázku kladou. Jsou tu také ti, kteří opravdu zažili velké zlo ve svém životě. Způsobilo jim mnoho utrpení a oni se jednoduše ptají „proč“? Dále je tu ale také skupina intelektuálně založených lidí, kteří třeba nejsou tolik zasaženi emocemi, které tento problém provází, a touží spíše po logické odpovědi, jež by odstranila překážku tohoto problému a očistila jim vlastní pohled na svět a na Boha.
William L. Craig ve svém článku4 na toto téma dělí problém zla do dvou kategorií. Jednou kategorií je intelektuální problém. Ten se zabývá tím, jak racionálně vysvětlit současnou existenci Boha a zla. Pak je tu emocionální problém, jenž se zabývá tím, jak utěšit trpícího člověka a jak rozložit negativní emoce, které člověk zažívá vůči Bohu, jenž na něj (dle jeho názoru) dopustil takové zlo. V tomto chápání je potom filosof tím, kdo je schopen pomoci rozřešit intelektuální problém a poradce pomáhá lidem, kteří bojují s emocionálním problémem.
Craig také říká, že řešení filosofa se trpícímu člověku může zdát suché, nemilosrdné a bezútěšné. Naproti tomu člověk přemýšlivý nebude uspokojen odpovědí povrchní, která by stačila trpícímu. Proto bych se v této práci chtěla emocionálnímu problému věnovat pouze stručně, intelektuálnímu problému zato chci věnovat celou kapitolu.

2.2 Emocionální problém

A profesor Craig má pravdu. Pokud mojí kamarádce zemře babička, sotva jí půjdu vysvětlovat problematiku zla ve světě, ale odpovím spíš účastí. Někdy ale těžce trpící člověk potřebuje určité poradenství, to, čemu my v církvi říkáme pastorace. Prokázat účast – to byl podle všeho i primární účel návštěvy Jobových přátel. Nejprve Joba chtěli pouze potěšit, posléze ale viděli, že on opravdu touží po odpovědi na své otázky. Oni nicméně v odpovědi na tyto otázky selhali a v konečném důsledku se i provinili proti Bohu (Job 42,7-9).
Co k tomu mohu říct já je, že nevíme, proč Bůh dopouští zlo, ale jak mi připomíná jeden z mých přátel, který sám prošel velikou bolestí, Bůh sám sebe z utrpení nevyloučil. Boží utrpení probíhalo na všech možných rovinách až do takové míry, že podle Židům 2,18 můžeme říci:
Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky.“
Osobně si myslím, že si ani nedovedeme představit, co to znamená, když naše stvoření ve vší své dokonalosti postupně upadá do hříchu, do moci zla, podle své vlastní volby. Bůh potom proto, že nás chce z moci tohoto zla vysvobodit sám sestupuje (a tedy dává svého syna), aby byl věčný princip uspokojen a za člověka byla přinesena dostatečná oběť. Na zemi prožívá pokušení nejvyššího kalibru a posléze umírá velmi bolestivou smrtí na kříži. Naštěstí pro nás ale po třech dnech vstal a v tomto aktu vzkříšení spočívá i naděje pro trpící.
Bůh se tedy z lásky vzdal všeho proto, abychom byli svobodní. Když pochopíme tuto oběť a tuto lásku, na náš osobní problém bolesti je najednou vrženo úplně nové světlo. Dochází nám totiž, že opravdovým problémem zla je problém našeho vlastního zla. Jsme plní hříchu a jsme morálně vinni před Bohem a naším problémem najednou není to, jak Bůh může být před námi ospravedlněn, ale to, jak se my ospravedlníme před Bohem.5
Je třeba také vědět, že celé Boží dílo si klade za cíl vypořádat se se zlem.6 Konečnou odpověď na problém zla pak dal kříž a my můžeme být svědky vítězství nad zlem, které dokazuje morální změna v člověku vypůsobena tím, že přijme evangelium a tedy působení Ducha svatého do svého života. Kříž má ale ještě širší dosah: Při konečném soudu nad světem bude zlo díky Božímu zásahu definitivně vymazáno z celého vesmíru, bude navěky poraženo a zapuzeno a člověka čeká podíl na vykoupení.
Taková by tedy přibližně mohla být odpověď člověku trpícímu na základě biblického zjevení. Jak jsem ovšem už zmínila, je mi jasné, že taková odpověď neuspokojí filosofa. Takový člověk potřebuje odpověď z intelektuálního hlediska.

3. Intelektuální problém

3.1 Michael Ramsden

Líbí se mi myšlenka již citovaného Michaela Ramsdena, který ve své úvaze o utrpení říká, že je zajímavé, jak se tato otázka vynořuje hlavně v západním světě. V takové Indii, kde o utrpení lidé ví často mnohem víc než zpohodlnělá kultura Ameriky a Evropy, mu nikdy na jeho přednáškách teodicea předložena nebyla. Čím to je? Proč právě lidé, kterých se nejméně dotýkají tsunami a hladomor v Africe zoufají nad jejich důsledky? Ramsden si myslí, že je to tím, že my na západě většinu času žijeme v takovém pohodlí, že máme pocit, že Boha nepotřebujeme. Nespoléháme na něj v každodenních věcech, tak jak bychom měli. Pokud se pak s utrpením setkáme, utrpení samo nezpůsobuje tolik naše oddálení od Boha jako spíš odhaluje, že jsme na něj dosud nespoléhali.7
Ve svém článku o tomto problému se pak Ramsden věnuje jeho třem rovinám. Za prvé se na něj dívá jako na argument proti Boží existenci. Pokud tato argumentace vede od existence zla k neexistenci Boha (protože koexistence obojího je podle argumentující strany nemožná), předpokládá existenci absolutního morálního zákonu, protože jinak by tento argument nefungoval. Podle čeho jiného by bylo možné zlo rozeznat jako zlo? Ale pokud takový zákon existuje, pak by to také znamenalo, že existuje Bůh, protože jedině on je schopen takový zákon ustanovit. Aby bylo možné argumentovat pro Boží neexistenci, člověk zkrátka musí předpokládat jeho existenci. Nelze se totiž implicitně odvolat na existenci absolutního morálního zákonu bez odvolání se na existenci absolutního morálního Zákonodárce.
Za druhé Michael Ramsden připomíná, že je třeba si uvědomit, jakou cenu má láska. Pokud si zavolám svého snoubence, namířím na něj nabitou zbraň a zeptám se ho, jestli mě miluje, pravděpodobně mi odpoví, že ano. Ale jakou cenu by pro mě ta slova měla, pokud by se pro ně svobodně nerozhodl? Pokud chceme svět plný lásky, automaticky to znamená, že to musí být svět, kde je možné uskutečňovat volbu. A v takovém světě je také možné si zvolit cestu, která nevede k lásce, ale ke zlu.8
Za třetí potom Ramsden naráží na něco, co profesor Craig popisuje jako emocionální problém zla. Říká, že otázka „Jak může existovat Bůh, když je na světě tolik zla“, tak trochu ve svém jádru skrývá i jinou otázku a tou je „Mohu Bohu opravdu důvěřovat, i když se tohle všechno děje? Mohu Bohu důvěřovat i když tomu vůbec nerozumím?“ Odpovědí pak může být připomínka faktu, že Bůh se v žádném případě nemění, mění se maximálně naše vlastní okolnosti. Takto se tedy (velmi zjednodušeně) vyjadřuje k problému zla a utrpení Michael Ramsden, ředitel evropské kanceláře RZIM.

3.2 William Lane Craig

W. L. Craig pracuje se dvěma termíny: morální zlo a přírodní zlo. Morální zlo je to týkající se člověka a napadající náš smysl pro morálku, vede nás k přemýšlení o Boží morálnosti(pokud si Boží existenci vůbec připustíme) a ke zpochybňování jeho svrchovanosti v této oblasti. Přírodní zla se také týkají člověka. Jsou jimi zemětřesení, tsunami, hladomory a podobné katastrofy, které připravují lidi o život nebo majetek. Tyto události člověk už od věků připisoval božstvům a buď jim za ně spílal nebo děkoval.

3.2.1 Přírodní zlo

Co se přírodního zla týče, profesor Craig připomíná, že sice není jednoduché tuto oblast obhájit, nicméně je třeba pamatovat na tři věci. Zaprvé, tyto události nemusejí být jenom výsledkem Božího působení. Může to být buď zapříčiněno jinými duchovními silami, které nejsou dobré,9 nebo to může být přirozenou součástí fungování země tak, jak ji Bůh stvořil. To, že Bůh zemi stvořil tak, že se její litosférické desky hýbají a proto příležitostně způsobí velké dmutí oceánu je prostě tak už od začátku země a lidi o tom vědí. Není pochyb o tom, že tsunami působí ničivou silou na příbytky lidí v zasažených oblastech. Nezapomínejme ale také, že pro podmořský život je něco jako tsunami velmi prospěšná záležitost.10
Dalším faktorem, jenž je třeba vzít na vědomí, když argumentuji přírodním zlem je to, že mnohdy jsou přirozené věci ovlivněny člověkem. Například v Africe může být hrozný hladomor na který umírají děti, protože diktátorská vláda nevydá osivo, jelikož je využívá jako výhodu proti rebelům. Co tím chci říct je hlavně to, že je dobré nejdříve vědět o záležitosti více, než ji použiji jako argument. To platí pro obě argumentující strany.

3.2.2 Morální zlo

Pokud se týče morálního pohledu na zlo, opět je třeba si připomenout, že ve svém životě v mnoha případech dovolíme menší či větší množství bolesti, protože máme dostatečný důvod proto, abychom ho dovolili – a tím je větší dobro, jehož chceme dosáhnout. Stejně tak může mít Bůh dostatečné morální důvody pro dovolení zla ve světě – takové důvody, které my třeba ani nemůžeme pochopit.11 Pokud tedy ateista chce ukázat, že je logicky nemožné, aby Bůh a zlo existovali současně v jednom světě, pak musí dokázat, že Bůh nemůže mít morálně dostatečné důvody pro připouštění konkrétního množství a konkrétních druhů zla ve světě. A k tomuto se ještě nikomu nepodařilo doložit důkaz.

3.2.3 Uskutečnitelné světy

Profesor Craig se také ve svém článku hodně zabývá záležitostí vhodných světů. Ateisté totiž často navrhují, že jistě bylo v Boží moci stvořit svět, který by byl tak dokonalý, že by v něm ani nedocházelo k přírodním katastrofám a lidé by vždy činili správná rozhodnutí, tedy neustále by volili dobro. Protože podle logiky ateisty je přece nemožné, aby si Bůh zvolil ke stvoření právě tu variantu světa, která je zasažená zlem a utrpením, protože by to znamenalo, že to člověku přeje.
Jak už jsem ale ilustrovala v minulé podkapitole u argumentace M. Ramsdena, v takovém světě by byl člověk pouhou loutkou, nemluvě o tom, že by neměl možnost k takovému duševnímu rozvoji, jakého dochází v tomto světě právě díky střetům se zlem a utrpením. Pokud je člověk k něčemu donucen, už nekoná čin ze svobodné vůle, ale ze strachu. A pokud se Bůh rozhodl dát lidem svobodnou vůli, nemůže už určit, jak se rozhodnou. Toto tvrzení zdánlivě zpochybňuje Boží všemohoucnost, ale nemylme se. Bůh je všemocný, ale to nutně neznamená, že chce způsobovat logické nemožnosti, jako např. kulatý čtverec.12 Všechno, co může Bůh udělat je stvořit situaci, ve které se bude moci člověk svobodně rozhodnout. V tomto momentě tedy Bůh stojí tak řečeně v pozadí a nechává člověka jednat samotného za sebe.
Bůh tedy na základě své moudrosti zvolil ke stvoření takový svět ze všech uskutečnitelných světů, ve kterém je minimální nutný počet zla a maximální počet dobra. Je možné, že kdyby na světě bylo méně zla, také by chyběla i velká, převažující dobra.13 Současná existence Boha a zla v našem světě se tedy nutně nevylučuje.

3.3 C. S. Lewis

Když už se zabývám problematikou zla, nechtěla bych pominout vyčerpávající dílo C. S. Lewise dotýkající se tohoto tématu. Jeho práce je tak zhuštěná a bohatá na myšlenky, že se mi sotva podaří vystihnout to nejdůležitější. Jde mi spíše o to, poukázat na několik silných myšlenek napomáhajících lepšímu pochopení křesťanského pohledu na věc.
Touto dobou už čtenář jistě ví, že třecí plochou probírané záležitosti je z velké části rozdílnost pohledů na věc. Na jednu stranu je tu člověk, který vidí určitý druh zla nebo utrpení ve svém životě a na straně druhé je tu Bůh, který ono zlo může vidět jiným, objektivním způsobem. A v tom spočívá jedna z Lewisových připomínek: „Uvažujeme-li, že je Bůh moudřejší, jeho soud se nutně musí odlišovat v mnoha věcech.“14 To, co my můžeme v našem omezeném pohledu na život chápat jako bílé, může dost dobře být z Boží perspektivy černé. Málokdy jsme v otázce utrpení schopni přiblížit se objektivitě. To ovšem neznamená, že bychom byly absolutně nesoudné bytosti – dovedeme například posoudit, že Bůh je dobrý. Ve chvíli utrpení jsme potom na základě tohoto úsudku schopni věřit, že i naše momentální situace bude podřízena Boží dobrotě v tom smyslu, že z ní budeme vysvobozeni.
Ne vždy se nám ale takovýto sofistikovaný postup podaří dodržet. Člověk v utrpení totiž podle Lewise doopravdy nechce Boha spravedlivého, ale Boha, který by mu dal to, co chce: pokoj. Chtěl by, aby mu Bůh prokázal lásku tím, že jej nechá na pokoji, spokojil se s ním s takovým, jaký je. Nicméně pokud chceme, aby nás Bůh nechal na pokoji, nežádáme více, ale méně lásky. Hospodin se nám věnuje tím, že nás vychovává a tvoří z nás výjimečné dědice jeho království. Chtít po něm, aby se s námi spokojil je jako chtít po králi, aby se spokojil s žebráky v hadrech u svého stolu, říká Lewis.15

4. Závěr

Co říci závěrem tohoto referátu? Zdá se mi, že vyplývá trojí: Jednak jsme si ujasnili, že na otázku „Jak může existovat Bůh, když je ve světě tolik zla“ existují odpovědi založené na validních argumentech. Nejedná se tedy o nějaký argumentační „expelliarmus“.16 Také jsme si řekli, že náš pohled na situaci může být omezený. Ne vždy my zápaďané vidíme do problematik hrůz, které se odehrávají v zemích třetího světa. Proto je dobré, před učiněním závěru, nenechat se ovlivnit melodramatickými televizními reportážemi, ale radši se ujistit, zda se nejedná o případ, který má na svědomí opravdu člověk a pouze člověk by za něj měl nést zodpovědnost. A jednak (tedy za třetí) je vždycky lepší hledat odpovědi přímo u zdroje. Pokud se ptáš, proč je Bůh takový a takový a nebo kladeš podmínku „Bůh nemůže existovat když...“, proč si jeho existenci neověříš a nevyhledáš jej sám? Možná ti právě dá odpovědi na tvé otázky.

1Parafrázováno. Tento výrok jsem zaslechla v jedné z jeho přednášek na YouTube, ale zpětně se mi nepodařilo jej dohledat.
2D. Hume, Dialogues Concerning Natural Religion (1778) http://www.gutenberg.org/etext/4583
3Pojem theodicea. In: ABZ slovník cizích slov [online]. 2008 [cit. 2014-02-27]. Dostupné z: http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/teodicea-theodicea
4 CRAIG, William. L. The Problem of Evil. In: Be thinking [online]. [cit. 2014-02- 28]. Dostupné z: http://www.bethinking.org/suffering/the-problem-of-evil
5CRAIG, str. 11 (stránkování u tohoto článku uvádím podle dokumentu pdf, ve kterém je možné článek stáhnout z webu)
6WOOD, D a I MARSHALL. Nový biblický slovník. 1.vyd. Downers Grove, Ill.: InterVarsity Press, 1996, xix, s. 1152, ISBN 08-308-1439-6.
7RAMSDEN, str. 1
8RAMSDEN, str. 1
9CRAIG, str. 3
10CRAIG, W.L. God's permiting natural evils. In: Reasonable faith [online]. [cit. 2014-03-12]. Dostupné z: http://www.reasonablefaith.org/god-permitting-natural-evil
11CRAIG, str. 1
12CRAIG, str. 3
13CRAIG, str. 4
14LEWIS, C. Problém bolesti. 1. vyd. Ostrava: Vydavatelství Křesťanských sborů, 1992. s 25, ISBN 80-852-3739-3.
15LEWIS, str. 32

16Odzbrojení