sobota 28. července 2012

Cesta na východ

Moje cesta na východ byla neočekávaná a ne zcela chtěná, nicméně těžko jsem si mohla udržet otrčený výraz tváří v tvář krásám stvoření. Jeli jsme na zásnuby do Rumunska.

Hungaria

Čechy a Rakousko mě ničím po cestě extra nezaujaly, neboť je znám a často jsem jimi projížděla, ale Maďarsko mě vyděsilo. Ono má totiž horizont podivně blízko, jako když ho ugumujete nebo uříznete. 'Bůh jim tady zapomněl udělat hory!' řekne si člověk a snaží se zvyknout si na myšlenku, že tady svět končí už za támhletím stromem. Projede jím obava, jestli náhodou pak nepřepadne přes okraj a nespadne pověstné želvě na hlavu, ale pak dostane rozum. Obří želvy přece nejsou.

Takže jsme zjistili, že Maďaři nejsou zas až tak snědí, nechtějí psy na čerpacích stanicích a nevracejí 1 forint, ale zato jsou tam někteří, shovívavě přehlížející psa schovaného pod stolem a takoví, kteří pouští na záchod zadarmo. (I když by měl člověk zaplatit 0,50 €...je to drahé, ale ten záchod se vám před očima sám vydesinfikuje!)

V Maďarsku je znamenitý počet bílých kostelů s černou střechou a vysokou věží...tedy, napočítala jsem
celkem tři, ale tak moc se mi líbily, že jejich počet považuji za znamenitý.


Romania

No a pak už je najednou Rumunsko, hned po tom, co vám na maďarské straně hranic zkontrolují pasy a na rumunské na vás jenom nevrle mávnou, ať jedete dál. A je to tam pěkné, pole se tam krásně vlní, roste na nich obrovská kukuřice, ale kolem naší destinace jsou zejména pastviny. To je jako pole, akorát tam roste jenom tráva a uprostřed je studna.

Teď už ale nebudu přehánět, když řeknu, že na každou vesnici tam připadají průměrně 3 kostely, plus 0,5 modlitebny letniční církve. Jeden moudrý člověk kdysi řekl, že je tu tolik kostelních věží, až to vypadá, jakoby chtěli Pánubohu vypíchnout oko. Nádhera.

Pak jsme vystoupili z auta a divili jsme se, proč na nás tak lidi zírají. Nakonec jsme usoudili, že to asi bude kvůli našemu psu na vodítku. Vodítko je totiž v těchto končinách pomůcka nevídaná a bratrům psům je dopřávána svoboda...až přílišná, řekla bych, neboť se tak stávají jednou z mnoha ingrediencí obsypávajících rumunské silnice. Za každou zatáčkou číhá něco nového, ať už je to stádo krav, hlouček dívek, chlapci předškolního věku běžící pro míč nebo žebřiňák naložený senem. Ach, ano, v Rumunsku jsem poznala, co znamená venkov. A líbilo se mi to, moc.

Na druhý den po našem příjezdu nám jedno s osmi dítek hostitelky štědře nabídlo ranní procházku po okolí. Já, měšťanda, jsem byla velmi zahanbena, když jsem shledala, že procházka se v mé mysli slučuje s představou chůze volného kroku po asfaltové silnici, ve stínu lipové aleje. Totiž, cesta, kterou nás to roztomilé stvoření vedlo, mi připomínalo spíše vysokohorskou túru, ač jsem na žádné jakživa nebyla...

Co naplat, pochlapila jsem se a předstírala jsem, že se nepotím a nefuním únavou, což dá náramnou práci, takže jsem propásla asi 2/3 výkladu, který cestu provázel. Ale pamatuju si, že tam bylo pěkně a že, jako všude, jsou tam lidé, kteří chtějí tohle pěkné zničit a to konkrétně uhelnými doly.

Ač jsme se na své návštěvě nedostali dál, než kousek za Oradeu, musím říct, že po své třídenní návštěvě Rumunska si dovedu představit, že si tu zemi někdo dokáže cele zamilovat.

Toliko má cesta na východ...vraceli jsme se přes Slovensko, kde jsme i pár dní pobyli, ale to přece nebudu popisovat, neboť to není východ, to je skoro naše a zná ho každý! Takže teď jsem doma a píšu o tom, co jsem viděla a nemůžu si pomoct, ale ať je to jinde sebekrásnější, doma je doma.

Žádné komentáře: