neděle 29. července 2012

ODB: Od chyb k zázrakům


ČTI: Jan 21:15-19
Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme . — Pláč Jeremjášův 5:21

Architekt a umělec James Hubbel říká, že „Chyby jsou darem.“ Kdykoli dělá na nějakém projektu a něco se pokazí, nezačíná od začátku. Hledá způsob, jakým by tu chybu využil k vytvoření něčeho lepšího. Nikdo z nás se nemůže vyhnout veškerému pochybení a všichni máme způsoby, jakými se s nimi vypořádáváme. Můžeme je zkusit zakrýt nebo je napravit nebo se za ně omluvit.
Někdy děláme něco podobného s naším hříchem. Ale Bůh nás nezahodí a nezačíná od začátku. On nás obnovuje a vylepšuje.
Apoštol Petr měl tendenci říkat to, co si myslel, že je v tu chvíli nejlepší. Říká se o něm, že byl impulzivní a kvůli tomu dělal chyby. Ze strachu, potom, co byl Ježíš zatčen, třikrát prohlásil, že jej vůbec nezná! Avšak později, na základě tří Petrových vyznání lásky, Ježíš obrátil Petrovo pokořující zapření v nádhernou příležitost k obnově (Jan 21). Navzdory Petrově minulosti plné chyb, Ježíš jej povolal do služby slovy: „Pas mé ovce“ (v.17).
Pokud jsi někde udělal chybu tak velkou, že se zdá nezvratitelná, nejdůležitější je, jestli miluješ Ježíše. Pokud ho miluješ, Ježíš může i to nejzávažnější pochybení proměnit v úžasný zázrak.
Originální článek Our Daily Bread: Blunders to Wonders naleznete na ODB.org nebo YMIblogging.org

sobota 28. července 2012

Cesta na východ

Moje cesta na východ byla neočekávaná a ne zcela chtěná, nicméně těžko jsem si mohla udržet otrčený výraz tváří v tvář krásám stvoření. Jeli jsme na zásnuby do Rumunska.

Hungaria

Čechy a Rakousko mě ničím po cestě extra nezaujaly, neboť je znám a často jsem jimi projížděla, ale Maďarsko mě vyděsilo. Ono má totiž horizont podivně blízko, jako když ho ugumujete nebo uříznete. 'Bůh jim tady zapomněl udělat hory!' řekne si člověk a snaží se zvyknout si na myšlenku, že tady svět končí už za támhletím stromem. Projede jím obava, jestli náhodou pak nepřepadne přes okraj a nespadne pověstné želvě na hlavu, ale pak dostane rozum. Obří želvy přece nejsou.

Takže jsme zjistili, že Maďaři nejsou zas až tak snědí, nechtějí psy na čerpacích stanicích a nevracejí 1 forint, ale zato jsou tam někteří, shovívavě přehlížející psa schovaného pod stolem a takoví, kteří pouští na záchod zadarmo. (I když by měl člověk zaplatit 0,50 €...je to drahé, ale ten záchod se vám před očima sám vydesinfikuje!)

V Maďarsku je znamenitý počet bílých kostelů s černou střechou a vysokou věží...tedy, napočítala jsem
celkem tři, ale tak moc se mi líbily, že jejich počet považuji za znamenitý.


Romania

No a pak už je najednou Rumunsko, hned po tom, co vám na maďarské straně hranic zkontrolují pasy a na rumunské na vás jenom nevrle mávnou, ať jedete dál. A je to tam pěkné, pole se tam krásně vlní, roste na nich obrovská kukuřice, ale kolem naší destinace jsou zejména pastviny. To je jako pole, akorát tam roste jenom tráva a uprostřed je studna.

Teď už ale nebudu přehánět, když řeknu, že na každou vesnici tam připadají průměrně 3 kostely, plus 0,5 modlitebny letniční církve. Jeden moudrý člověk kdysi řekl, že je tu tolik kostelních věží, až to vypadá, jakoby chtěli Pánubohu vypíchnout oko. Nádhera.

Pak jsme vystoupili z auta a divili jsme se, proč na nás tak lidi zírají. Nakonec jsme usoudili, že to asi bude kvůli našemu psu na vodítku. Vodítko je totiž v těchto končinách pomůcka nevídaná a bratrům psům je dopřávána svoboda...až přílišná, řekla bych, neboť se tak stávají jednou z mnoha ingrediencí obsypávajících rumunské silnice. Za každou zatáčkou číhá něco nového, ať už je to stádo krav, hlouček dívek, chlapci předškolního věku běžící pro míč nebo žebřiňák naložený senem. Ach, ano, v Rumunsku jsem poznala, co znamená venkov. A líbilo se mi to, moc.

Na druhý den po našem příjezdu nám jedno s osmi dítek hostitelky štědře nabídlo ranní procházku po okolí. Já, měšťanda, jsem byla velmi zahanbena, když jsem shledala, že procházka se v mé mysli slučuje s představou chůze volného kroku po asfaltové silnici, ve stínu lipové aleje. Totiž, cesta, kterou nás to roztomilé stvoření vedlo, mi připomínalo spíše vysokohorskou túru, ač jsem na žádné jakživa nebyla...

Co naplat, pochlapila jsem se a předstírala jsem, že se nepotím a nefuním únavou, což dá náramnou práci, takže jsem propásla asi 2/3 výkladu, který cestu provázel. Ale pamatuju si, že tam bylo pěkně a že, jako všude, jsou tam lidé, kteří chtějí tohle pěkné zničit a to konkrétně uhelnými doly.

Ač jsme se na své návštěvě nedostali dál, než kousek za Oradeu, musím říct, že po své třídenní návštěvě Rumunska si dovedu představit, že si tu zemi někdo dokáže cele zamilovat.

Toliko má cesta na východ...vraceli jsme se přes Slovensko, kde jsme i pár dní pobyli, ale to přece nebudu popisovat, neboť to není východ, to je skoro naše a zná ho každý! Takže teď jsem doma a píšu o tom, co jsem viděla a nemůžu si pomoct, ale ať je to jinde sebekrásnější, doma je doma.

neděle 15. července 2012

Michael Ramsden: Church of Arrogance Q&A


Nedávno jsem poslouchala skvělé kázání od Michaela Ramsdena 'God of Love: Church of Arrogance?' Na konci odpovídal na náhodně vylosované otázky jeho posluchačů. Jedna z nich mě zaujala, jelikož jsme se s kamarádem zrovna bavili o pýše v životě křesťana a já jsem Michaelovu odpověď na ni shledala zajímavým příspěvkem do naší diskuse.

Otázka: Mám pocit, že neustále bojuji s pýchou. Je to něco, co musím Bohu dávat každý den a pokořovat se před ním nebo z toho mohu být vysvobozen?

Odpověď: Páni, to je dobrá otázka. No, myslím, že je dobrý začátek, že jsi si toho problému vědom...pokud teď teda nejsi pyšný kvůli tomu, že ses zeptal a byl sis toho vědom a my jsme to teď přečetli. Může to jít i na druhou stranu. (smích)
Je zajímavé, jak bible mluví o tom, jak máme vyznávat hříchy jeden druhému. Mimochodem, neděláme to proto, aby nám bylo odpuštěno. To k odpuštění nepotřebujeme. To Bohu vyznáváme hříchy, aby nám bylo odpuštěno. Vyznáváme hříchy jeden druhému kvůli skládání účtů a abychom řešili tenhle problém s pýchou. Myslím, že pýcha je ve skutečnosti největší zabiják. Jeden z mých oblíbených autorů, už jsem ho několikrát citoval, C. S. Lewis, v jedné ze svých kapitol napsal, že pýcha je ve skutečnosti tím nejzákladnějším hříchem ze všech. A je jiná než ostatní hříchy. Všechny ostatní hříchy jako lakomství, chtíč a tak dále, existují pro sebe samé. Pýcha nicméně sytí všechno ostatní. Není něčím, co existuje samo pro sebe. Pýchu neuspokojíte tím, že budete víc pyšní. Je to něco, co sytí a tím pádem je to podloží ostatních hříchů. A právě proto se to musí řešit.
No, myslím, že jsou v životě chvíle, kdy Bůh prostě vtrhne do našeho života tím nejúžasnějším způsobem a jedná s námi tak, aby nás přivedl ke konkrétní zkušenosti, která nám pomůže k pokoře a my se tak poučíme. Takže tyhle momenty existují. Nicméne myslím, že přicházet k němu s disciplínou, každý den...to je velmi důležité. Pro mě osobně je hrozně důležité:
1. mít skupinu lidí kolem sebe, kteří nejsou uchváceni ničím, co dělám a pokládají mi různé otázky...teď, když o tom přemýšlím, nejsou zrovna dvakrát zdvořilí...(smích)
Taky moje milující žena, která mě podporuje nepředstavitelnými způsoby...nedávno jsem jí řekl:
"Víš, kdybych si tě nevzal, myslím, že můj život by byla úplná katastrofa." A příliš rychle na to, aby mě utěšila, řekla: "Ano, máš pravdu." (smích)
A myslím, že neustálé předkládání se Bohu...existuje jeden zajímavý verš: 'Pane, zjisti, zda držím se cesty škodlivé...' A velice často zjistíte, že pýcha patří do těch 'škodlivých cest.' Určitým způsobem. A myslím si, že musíme stále přicházet před Boha.
Mimochodem, ostatní lidé jsou velice zkušení v pozorování pýchy v naších životech. Doopravdy, oni to vidí. Takže, to jádro řešení problému leží v tom,- a teď bych to chtěl říct správně, může to být výzva, kterou to zakončím- že musíme fungovat jako rodina, abychom správně řešili problém pýchy. Problém je, že...Způsob, jakým spolu jednáme pramení v tom, že nevychází z toho ovoce, o kterém jsem mluvil předtím. A to způsobuje potíže. Takže, víte, byl jsem včera na obědě se skupinou pastorů a jedna z věcí o kterých jsme mluvili bylo: Podívej, když za tebou někdo přijde a řekne "Musím ti říct následující pravdu v lásce," můžeš si být jist dvěma věcmi:
1. zřídkakdy je to pravdivé
2. téměř určitě to není v lásce
Pokud by opravdu chtěl říct pravdu v lásce, nemusel by za vámi přijít a říct "Chci ti říct to a to v lásce," protože pokud by říkal pravdu v lásce, bylo by jasné z toho co dělá, že vás má rád a říká vám něco důležitého, co musíte slyšet.
...
Proto si také myslím, že je důležité mít lásku k církvi a touhu vidět ji tak silnou a zdravou, jak jen může být. Protože já opravdu potřebuji být součástí církve, která se posouvá dál a společně dělá velké věci pro Boha. To také pomáhá mě, udržuje mě pod kontrolou. A staví před moje srdce určité výzvy. Myslím, že s pýchou budou problémy vždycky. Ale vždycky jednou za čas Bůh rozsvítí to světlo o trochu jasněji a intenzivněji a vy uvidíte pár nových krys ve vašem sklepě a budete se jimi moci zabývat.


Celé kázání si můžete poslechnout na YouTube (pouze anglicky)