pondělí 22. srpna 2011

Viktoru Dykovi

Nepatřím již více realitě,
domovem stal se mi sen.
Vyrostla jsem v dospělé dítě
devátá vlna bere mě v plen.

Na jejím hřebeni v pokoji hovím,
smířená se svým osudem,
veze mě pryč - dobře to vím,
však věčně nikdo tu nebudem.

Tiše se do hlubin potápí
mé sny, naděje a touhy.
Umírají, však já se netrápím,
život je jenom vánek pouhý.

Známo je mi, že umírám,
já netrápím se nic,
Sen věčný, krásný, čistý,
jen tomu běžím vstříc.

Žádné komentáře: