středa 22. prosince 2010

Paralelismus v akci (pro Lucku)

Paralelismus je základní prvek hebrejské poezie.
Jednoduše řečeno, každou jednotku v prvním členu verše vyvažuje jednotka ve členu druhém. Předkládá se jedna myšlenka a vzápětí je vyvážená jinou.
Např.:  Žalm 19,2
Nebesa (a)   vypravují (b)   o Boží (c)   slávě (d)
obloha (a')   hovoří (b')       o díle(d')    jeho rukou(c')


Tato báseň byla původně součást vánočního daru pro mou spolužačku :) Enjoy ! :)

Lucinka je moc milá.
Její líbeznost je převeliká.

Pokud se spolužák s úkolem souží,
pokud povinnost bližního trápí,

Lucka vždy pomůže,
pomoc její je mu blízká.

Pak tato milost vyčerpá ji, 
u konce jsou její síly.

Do Prahy jede na rovnátka,
zubař je její útěchou.

Nevadí, že prošvihla písemku, 
matiku že nestihla napsat.

Její skutky hovoří o moudrosti
o rozumnosti vypovídají její slova

Mé srdce plesá, neboť jsem počítána mezi její přítelkyně,
duše má zpívá o našem přátelství.

Nechť je požehnána její cesta, 
střeženy jsou její kroky.

Nechť Boží lásku cítí stále,
pociťuje Jeho přítomnost.


úterý 21. prosince 2010

Vánoční příběh

Loni jsem jako dárek k Vánocům dala svojí spolužačce mnou převyprávěný Vánoční příběh. Letos bych se o něj chtěla podělit i s čtenáři svého blogu. Je to známý, ale stále živý příběh, který je základem toho, v co věřím. Přečtěte si jej a pokuste se na letošní Vánoce dívat v jeho světle. Veselé Vánoce vám všem :)


Dlouho očekávaný

Začalo to již dlouho před naším letopočtem. Je to příběh lásky, odpuštění a sebeobětování...
Podle židovské tradice a biblického Starého zákona všichni židé už od pradávna očekávali příchod mesiáše – muže, který je vysvobodí od nadvlády cizích národů. Když byli židé ještě dáávno před Kristem odvlečeni z Izraele do Babylonie, volali po mesiáši. Když byli pod nadvládou Asyřanů, volali po mesiáši. Když byli pod nadvládou Persie, volali trochu míň, ale stále volali. Když byli roku 63 před Kristem podmaňeni Římem, volali po mesiáši.
A tehdy, v malém městě Nazaretu se anděl zjevil asi sdmnáctileté dívce Marii. Byla to dívka plná snů a citů. Věřila v Boha, rodiče ji tomu naučili – každé velikonoce putovali do Jeruzaléma oslavit svátky v Izraelském chrámě. Ona vždy brala víru v Boha osobně, učila se o něm nové a nové věci a věděla, že je třeba ho poslouchat. A teď najednou se jí zjevil anděl. Byla vyděšená a hlavou jí běhaly myšlenky jako o život – co to je za postavu? Proč tu je ? Co jí chce? Snad mě nechce vzít někam pryč – ještě toho musím spoustu udělat!! Nechá mě rozloučit se s kamarádkami ? A co rodiče, kdo jim bude pomáhat ?
Pak její mysl začala zkoumat vzhled zvláštního návštěvníka. Jak měl krásné, mladé rysy, kudrnaté nazlátlé vlasy, tvořící mu kolem hlavy “korunu.“Lehká bílá tunika z Marii neznámé, ale vznešené látky mu splývala po mohutnách ramenou a hrudi.
,,Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou !“ Řekl anděl, takovým zvonivým hlasem.Vytrhl Marii z myšlenek, protože v ní vyvolal zvláštní pocit pokoje. Jako by ona byla nádobou, do které anděl vlévá pokoj, jako vodu do džbánu. Ten pocit se ale střídal s bázní, protože to co prožívala pro ni bylo jaksi nadpřirozené. Anděl Gabriel,(tak se jí představil) pokračoval: „Neboj se, Marie, vždyť jsi nalezla milost u svého Boha! On způsobí, že počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš, on bude Mesiášem, Spasitelem tohoto lidu ! Bude nazván synem Nejvyššího Boha a on mu dá trůn v Nebesích !“
Anděl mluvil hlasem klidným, zvonivým, jako když harfista drnká na ty nejhlubší z harfových tónů, takže v Marii přebývalo ono pokojné rozpoložení, kterým jí po svém příchodu naplnil.Když ale řekl “počneš“ tak jako by zvesela, v Marii to hrklo a hned jak domluvil řekla: „Jak by se to mohlo stát, vždyť nemám muže!“ nevěděla, jestli má plakat, protože nemůže poskytnout prostředí pro splnění Božího plánu, nebo jestli se má smát nad absurdností situace – ona, a těhotná ? To by musel být opravdu zázrak, vždyť se ani s žádným mužem nestýká. Byl by tu nějáký, který by se jí líbil, ale to by za ní musel on sám přijít a nějak se vyslovit. Pro dívku se přece nesluší aby oslovovala muže... - smích rychle potlačila. Anděli se v očích zablesklo a řekl, jako by to byla úplná samozřejmost: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího Boha tě zastíní. Proto tvé dítě bude svaté a taky proto bude nazváno Synem Božím. U Boha není nic nemožného.“
Tak. Teď to vypadalo, jako kdyby to už od začátku bylo jasné a Mariina otázka byla zbytečná. ,Tak tedy Bůh ve mně chce stvořit plod bez pomoci muže... ...´
Už zase začaly Mariiny myšlenky lítat jako blesky. Co na to řeknou rodiče? Co její přátelé? Už nikdy si ji nikdo nebude chtít vzít, protože si budou myslet, že to dítě je nemanželské. Možná že ji i její rodiče vyženou z domu. Možná, že ji i ukamenují ! Je to tak zneklidňující věc, tak proč se nedokázala cítit zneklidněně?? Proč v ní stále byl ten pokoj ? A potom ta Gabrielova slova ,U Boha není nic nemožného.´ Jestliže je toto Boží plán, on se postará, aby nezemřela dřív než porodí ono slavné dítě. A co bude pak ? Bůh ví. A ona zase ví, že Boha se musí poslouchat. A i kdyby měla zemřít, nezemře neposlušná Bohu.
„Jsem služebnice Páně, ať se stane to, co jsi řekl.“řekla Marie, s nevídanou odvahou, připravena čelit všem důsledkům. S pomocí Boží.
Po těchto slovech Gabriel pokývl hlavou na souhlas a ujištění, že rozhodnutí bylo správné a přesně podle jeho instrukcí, které měl od Pána. Pak náhle, způsobem pro lidský mozek nepochopitelným, zmizel.

Osamělý Josef
Josef, nazaretský tesař se už delší dobu cítil sám. Byl už dávno dospělý, popravdě, táhlo mu na čtyřicet a ještě neměl ženu. Dlouho o tom nepřemýšlel, protože, když dospěl, musel se starat o rodinu a uživit ji. Tesařství jej bavilo, rád viděl, jak pod jeho rukama rostou nové kousky nábytku či nástrojů, které budou lidé používat každý den ve všedních činnostech. A práce mu vynášela.
Josef byl pohledný muž a kdejaká žena na něj ráda zamrkala, aby připoutala jeho pozornost. Jeho vlastní pozornost ale přitahovala v posledních měsících jen jediná. Chodila s ostatními děvčaty pro vodu právě kolem jeho dílny, každý den. Vždy si ráno vzal práci ven, aby ji mohl vidět. Byla to Marie. Zamiloval se do ní jakmile se jejich oči setkaly, jednou, když jí upadla nádoba s vodou a rozbila se. Josef jí běžel nabídnout pomoc a když mu za ni děkovala, Josef nerozuměl jejím slovům – byl uchvácen tónem jejího hlasu, který mu zněl v uších jestě dlouho po jejich setkání, a byl utopen v jejích tmavých, hlubokých očích, které jako by viděly až na dno jeho duše. Usmála se svižně se otočila k odchodu, přičemž se její vlasy jako vějíř rozprostřely a zase stáhly v následování jejích pohybů a zatančily tak na rozloučenou Josefovi. ,,Počkej!“ vykřikl Josef. ,,Jak se jmenuješ?“
,,Marie“ špitla dívka a v očích ji zajiskřilo.
,,Já jsem Josef“ zvolal sebejistě tesař a kývnul hlavou na pozdrav. Jeho oči se od ní ani na chvíli neodlepily. Marie se zasmála, otočila se a utíkala domů.
Od té doby, vždy, když procházela toužil Josef zachytit její pohled – alespoň na okamžik.
Jednoho dne Marie ale kolem jeho domu neprošla, ani s ostatními děvčaty, ani sama později. Něco se stalo. Přestože ji včera viděl, vzrostla v Josefovi touha vidět Marii i dnes a začal o ní přemýšlet.
Ještě téhož dne, po poledni došel k názoru, přesvědčil sám sebe a rozhodl se, že Marii požádá o ruku a zasnoubí se s ní. Tedy, přesněji řečeno, požádá o její ruku její rodiče a pokud mu to dovolí, zasnoubí se s ní.
Šel tedy za Mariinými rodiči. Marie nebyla doma. Dlouho s nimi mluvil o práci a živobytí, až ho nervozita dohnala k tomu, že nesouvisle s tím, o čem právě mluvili vyhrkl prosbu o zasnoubení s Marií.
Rodiče nebyli překvapeni. Vlastně to čekali, ale aby nebyli zbrklí, řekli Josefovi, že se musí domluvit s Marií. Oni by ale sňatku nebránili.
Když Josef odcházel, míjel se u vchodu s Marií. V jejích očích byl už předtím vidět zmatek, teď ale jakoby se zděsila nad tím, že Josef byl u nich doma vyvalila oči ještě víc. Měla zvláštní předtuchu, přesto ale Josefa pozdravila, jak nejlíp v tu chvíli dovedla.
Doma se dozvěděla, že ji rodiče zasnoubili s tesařem Josefem. Snažila se zadržet slzy a ochladit si tváře, které hořely rozhořčením. Utekla na své oblíbené místo u olivového háje za domem a plakala. Padla na ni realita okolního světa a pokoj, který jí Gabriel přinesl s ním i zmizel. Dlouho se modlila a snažila se najít východisko, které neexistovalo. A Boží hlas v jejím nitru jí tiše, ale jasně ujišťoval:,,Neboj se, on tě pochopí a bude ti dobrým mužem. Jeho jsem pro tento plán vyvolil.“
Vrátila se domů a souhlasila se zasnoubením, ale požádala rodiče, aby jí dovolili odjet nějáký čas k tetě Alžbětě. Dovolili jí to. Marie odjela na několik měsíců z Nazareta – od rodičů, od Josefa, od olivových hájů.

Milovat, či ukamenovat?
Marie se vrátila do Nazareta po několika měsících strávených u strýčka a tety a na jejím těle už bylo hodně znát, že nosí dítě. Před lidmi z venku to ještě skryla, ale před rodinou to už nešlo. A když ji Josef přišel přivítat a viděl, že je těhotná, zničilo ho to.
Jeho Milovaná je buď lehká dívka, nebo byla znásilněna, nebo byla nevěrná. Ani jedno z toho neznělo pro Josefa lákavě. Měl příšerný vztek a chtěl do něčeho praštit. Chtěl potrestat toho, kdo jí ublížil. A taky ho rozčiloval Mariin výraz. I když v něm byly známky starostí, co s ní teď bude, po tom pobytu u Alžběty byla jakoby vyrovnaná, pokojná – jako by u nich dospěla.
Protože Josef rozhodně nechtěl vzbudit rozruch ve městě a nechtěl, aby byla Marie pro své těhotenství ukamenovaná, což bylo tehdejším běžným zvykem, rozhodl se opustit ji potají – aby o tom veřejnost nevěděla. Marie zůstane u svých rodiču, vychová to dítě a bude do smrti zajištěná.
Noc po Mariiném návratu se tesaři nespalo dobře. Nemohl usnout, stále na ni myslel. V myšlenkách si představoval, jak by jejich manželství bylo nádherné. Už dávno snil o tom, že bude mít syna. Že ho všemu naučí. A jako noční můra se mu stále vracel pohled na Mariino narostlé břicho a myšlenka na dítě v něm.
Náhle tvrdě usnul a měl sen. Ve snu se mu zjevil anděl a bez úvodu řekl:
„Josefe, neboj se Marii přijmout za svou manželku. To, co v ní bylo počato je z Ducha svatého. Porodí syna, ty mu dáš jméno Ježíš a on osvobodí Izrael z jeho hříchu.“
Jak náhle usnul, tak se náhle probudil a prudce se posadil na posteli. ,Tak tedy Marie je čistá. To Bůh způsobil, že je těhotná !´ pomyslel si. Byl už čas vstát a jít do práce a tak se Josef oblékl a vyrazil za Marií. Cestou jej ale zastavil jeho přítel: „Sylšel jsi to? Bude sčítání lidu ! Každý muž musí jet do svého rodného města a nechat se zapsat i se svou rodinou ! Já mám naštěstí rodiště přímo tady v Nazaretě, ale někdo nemá takové štěstí. Kde ses narodil ty ?“ „V Betlémě,“ řekl zamyšleně Josef a pokračoval v cestě. Než došel, kam chtěl, měl už všechno dobře promyšlené – protože se musí jít zapsat až do Betléma, vezme si Marii co nejdřív, veřejnosti řekne, že dítě, které čeká je jeho a odjede s ní do Betléma (který byl pár stovek kilometrů daleko) a tam budou nějáký čas, dokud Marie neporodí a vlny v Nazaretě se neuklidní.
Sdělil své plány Marii a jejím rodičům – souhlasili.


Betlém, město pastýřů
Svatba nebyla právě taková, o jaké Marie vždycky snila. Byla sice uspořádaná pro celé příbuzenstvo a přátele, ale byla trochu odbytá. A ještě než stačili hosté vystřízlivět, tesař a jeho žena byli už na cestě do Betléma.
Marie byla už v posledních měsících těhotenství a cesta pro ni byla náročná. Josef se jí snažil pomáhat, jak jen mohl, často na úkor svého pohodlí. Byl velmi milý, dokázal ji potěšit upřímnými slovy, povzbudit pohledem a udržet pevnými pažemi. Cítila se s ním v bezpečí a rozhovory s ním vždycky někam vedly, protože Josef byl moudrý muž. Věděl, co je pro jeho ženu nejlepší a vždy se jí snažil to obstarat. Miloval ji z celého srdce a nestyděl se to projevit.
Marie viděla, že je cesta pro jejího muže unavující a náročná, ale nestěžoval si.
To všechno způsobilo, že se Marie do Josefa zamilovala. Dříve si myslela, že to je muž vážný, se kterým se bude muset stále ovládat a nic nebude moci říct. On ale rád vtipkoval a dovoloval jí mluvit – ne, on toužil po tom aby mluvila ! Její hlas, její názory a pohledy na věc otevíraly jeho myšlenkám novou dimenzi, ve které se mohly rozprostřít a sjednotit se s těmi jejím.
Marie připravovala na chladné manželství, ale dostala mnohem víc.



Poslední den cesty se Marii udělalo špatně. Těžko snášela vedra a drkotavou jízdu na oslu, přesto se snažila ovládat a svou bolest vydržet. K večeru to začínalo být nesnesitelné, až najednou málem v mdlobách spadla z oslího hřbetu. Josef ji zachytil a protože Betlém byl už jen pár stovek metrů od nich, vzal ji do náruče a bežel do města, sehnat jí lůžko k porodu. Obcházel všelijaké domy a hostince, ale nikde neměli místo, všude byli lidé, kteří přijeli kvůli sčítání. Nakonec mu majitel jednoho z hostinců, když viděl jejich zoufalou situaci, otevřel chlév a donesl jim nějáké přikrývky. Muselo to být hrozné, ale Marie s Josefovou pomocí porodila syna. Venku byla velice jasná noc, ale všichni tři, Marie, Josef i právě narozený Ježíš, toužili po odpočinku po strastiplném dni, když tu najednou kdosi zabušil na vrata od chléva.
Josef otevřel a k jeho překvapení tam stál celý dav pastýřů z okolí. „Chceme se poklonit svému králi !“ křičeli zvesela. „Anděl nás sem poslal,“dodal někdo.
Nedaleko odsud totiž přespávali pastýři a střídali se v hlídání stáda. Najednou se u nich zjevil anděl a světlo ozářilo všechno kolem. Probudili se a strašně se toho anděla báli.
„Nebojte se, chci vám říct o radostné události, která se stala nedaleko ! Dnes se vám narodil dlouho očekávaný Mesiáš, spasitel v Betlémě. Poznáte ho podle toho, že bude v plenkách uložený do jeslí“
Pokoj se rozhostil v jejich srdcích a uvěřili všemu, co říkal anděl. A oběvilo se kolem nich spoustu nebeských andělů, kteří začali zpívat a oslavovat Boha.
,Tak je to tady,´říkali si. ,Mesiáš nás přišel zachránit ode všeho zla, které se děje v naší zemi ! Rychle se tam pojďme podívat !´
A tak se dostali až ke chlévu. Nebylo těžké jej najít, nad ním svítila nezvykle zářivá hvězda.
Josef se otočil na Marii a ta jemně kývla. A tak rozevřel vrata od chléva aby se všichni mohli podívat na malého Ježíše. Postupně od předních řad do těch úplně zadních padali všichni na kolena a klaněli se Ježíši, jejich spasiteli, který je měl zachránit z jejich hříchů.
Jak předpověděl prorok Micheáš 700 let před narozením Krista:
(Bible, Starý zákon, Micheáš, 5. kapitola, 1 verš)
A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných.


Odpuštění nebo meč?
Ježíš rostl a sílil a až na počáteční peripetie měl celkem klidné dětství. Josef jej naučil tesařství ale také jej vyučoval ve víře v jediného Boha. Ježíš si už jako malý vybudoval pevný vztah s Bohem, modlil se pravidelně, četl Zákon a jednal podle něj. Nikdy nezhřešil. Jelikož měl několik normálních sourozenců a byl tak zázračné dítě, neměli to s ním rodiče vždy lehké, ale vychovali jej dobře.
Jednoho dne se nechal od jednoho askety, člověka z pouště jménem Jan, pokřtít vodou. Tím stvrdil svou smlouvu s Bohem – že jej bude poslouchat a následovat.
A začal učit. To co se naučil, to, co mu Bůh při modlitbách zjevil, to, co musel naučit lidi zde na zemi.Učil lidi, že mají mít pevný vztah s Bohem, že se k němu mají modlit, prosit ho a děkovat mu. Učil, že Bůh má moc, která uzdravuje, vymítá a očišťuje. Byl působivý. Měl hodně učedníků. Svou řeč vždy stvrdil činem a nemusel to být právě zázrak. Byl dokonalý – a právě to rozčilovalo znalce zákona a židovské kněží nejvíc, dokázal je totiž usvědčit z hříchu ve kterém žili a tím byla povrchnost, pýcha a sobectví.
Ježíš kázal několik let. Mnoha lidem dokázal vysvětlit, že Mesiáš nepřišel bojovat fyzicky proti nadvládcům Izraele, ale přišel ukázat lidem, jak se vymanit z otroctví hříchu, jak nehřešit. Jeho velkolepá cesta životem však nezkončila na Golgotském kříži, kam ho přibili ti, které chtěl zachránit od hříchu. Uložili jej do hrobu ve skále, on ale po třech dnech vztal zmrtvých a ukázal se svým učedníkům a rodině. Pak vystoupil na Nebesa, kde žije dodnes.
Jeho nápad byl napsat tento příběh.
Jen málo lidí si udělá čas na to, aby popřemýšleli o tom jak to mohlo být. Že ti všichni lidé v Bibli také něco cítili, i když to tam není zrovna tak napsané.Co je ale důležité, že Ježíš taky něco cítil. A to byla láska. Láska, která ho vedla k tomu, sestoupit z Nebes, prožít život jako každý člověk, mučednicky umřít a vstát zmrtvých. Ta láska ho vedla k tomu aby šel na kříž, aby podstoupil smrt, i když mu jeho pocity a logické myšlenky říkaly něco jiného. Ta láska mu dodala odvahu – a to byla láska k tobě. Ke mně. Ke všem lidem. On nás přece stvořil, On pro nás všechno připravil, On nás miluje.
A tak ti přeji, abys letošní Vánoce strávila v lásce a v pokoji. A to nejen symbolickém, vánočním, v tom co se píše do přáníček, ale aby pokoj naplnil tvůj život. Pamatuj si, že nikdy, NIKDY nejsi sama a že vždycky je tu ten, který touží po tom, abys s ním mluvila. On touží slyšet tvůj hlas a znát tvoje postoje. A chce se stebou sdílet o těch svých.
Ježíš Kristus tě miluje. Není to úžasné ?:)
Měj Veselé Vánoce ! :)