neděle 19. října 2008

Proč věřím?

Poslední dobou mám trochu takovou tvůrčí krizi co se týče příspěvků na blogu...asi není moc o čem psát,,, ale tak mě napadlo, že bych rozvedla to, jakto že jsem věřící...
No bylo to asi tak :
Narodila jsem se do křesťanské rodiny - tatínek ředitel biblické školy, maminka, knihovnice na té škole a babička zástupce ředitele, zkrátka ze všech stran jsem byla jištěná. No a abych se tady moc nerozplývala nad zážitky z mého krásného dětství, bod zlomu nejspíš nastal 24. května 2002. To jsem byla tuším ve třetí třídě a trošku jsem začínala chápat co se děje kolem a tak jsem na pastorálce v Seči přijala Ježíše do svého ještě malého srdíčka. Nemůžu říct, že by od té chvíle bylo všechno růžové, ale to mi ani nikdo nesliboval..no a tak jsem hledala a hledala až jsem shledala, že by bylo vhodné se nechat 23. dubna 2006 pokřtít ve vodě na stvrzení té mé smlouvy s Bohem. A potom jsem byla pokřtěná a stále můj život nebyl úplně růžový, ale přesto jsem už věděla, že i když se cítím sama, je mi špatně nebo mám zkrátka pocit, že celý svět se proti mě spiknul, Ježíš je ten který mě pořád miluje. A ať se děje cokoli, on je stále se mnou, připraven mě chytit při jakémkoli pádu.
A proto veřím v Ježíše Krista, který tak jako miluje mě miluje i všechny lidi na celém světě bez ohledu na rasu nebo náboženské vyznání, miluje i ty kteří ho odmítají nebo v něj nevěří a na každého takového člověka čeká s otevřenou náručí. I na tebe... Co ty na to ?

sobota 11. října 2008

Apokryf, úkol do českého jazyka :)

Co tam tak strašně dlouho dělá?“ odfrkla si Sára snad už posté. „No, říkal že se hned tak nevrátí, tak bysme mu snad měli dát trošku času, no né ?“za reagoval Náchor. „Ha ! Trošku ! Už tady trčíme nejmíň dva dny a čekáme, ani nevíme na co...Proč tam vlastně šel ?“ „Mmm, říkal myslím něco o zákonu...“ „Pcha, tak zákon bysme tu potřebovali, zvlášť když se tady nejmíň polovina z nás zbláznila a začala si dělat to zlaté tele...jak jenom můžou být tak nevěrní ! A my se tady schováváme aby nás náhodou neukamenovali za to že ho taky neuctíváme. Měli bysme něco udělat a ne tady sedět jak švestky!“

Všichni souhlasně pokývali hlavou, aby Sáře ukázali že s ní souhlasí, ale ve skutečnosti se nikdo k něčemu neměl. Náchor jenom přecházel sem a tam a dělal, jako že přemýšlí. Jak rád by už byl v cíli jejich dlouhé cesty a neřešil neustále něčí spory. On sám nebyl konfliktní typ, ale lidé kolem něj si neustále na něco stěžovali. I když jim Bůh rozdělil moře před nosem, stále mo nevěřili a dostali strach, že umřou hlady. Tak jim dal manu. To jim taky bylo málo, ale Bůh vyhověl i tomuto nároku a dal jim maso. Stále se staral o to, aby měli dost vody, ale když měli tohle všechno, vždycky se našlo něco proti čemu reptat.

Ale teď jim Náchor začínal trošku rozumět, ten který je celou cestu vedl najednou odešel na horu Sínaj kvůli nějákému zákonu.

Najednou Sára prudce vstala. „Já to tak nenechám, musíme jim něco říct, přece se nemůžou modlit k pozlacené plechovce ! Kdo jde se mnou ?“ Náchor si vyměnil pár rozpačitých pohledů s přáteli sedícími kolem ohně, ale pak se rozhodl, že v tom Sáru nenechá. Vyrazil za ní a s ním i několik dalších, když v tom zahlédli Mojžíše scházejícího ze Sínaje s nějákými deskami v rukách. Náchor na zlomek sekundy pocítil naději, že Mojžíš nese rozuzlení toho všeho, ale ta se hned vytratila, když uviděl výraz jeho tváře. A pak najednou Mojžíš zvedl kamenné desky nad hlavu a hodil s nimi o skálu. Desky byly na cucky a Náchorovi, Sáře i všem ostatním bylo jasné, že tohle jen tak neskončí.

Days For Soul 7.-9.10.2008

Už podruhé jsme s naší třídou(momentálně kvinta) jeli na dny pro duši do Jeníkova. Cesta byla jako minule dosti složitá, ale zvládli jsme to myslím líp než minule, letos jsme ani nečekali na autobusy nebo tak, prostě všechno vycházelo akorát, aby jsme dorazili na chatu v Jeníkově kolem páté hodiny. Když jsme se zabydleli a navečeřeli, pocítili někteří z nás chuť vyždímat ze sebe ještě trochu energie a trošku si zablbnout, takže se vyrazilo na dobrovolnou bojovku (svíčkovaná).
No a v devět hodin se pouštěl film - Sofie Scholl- poslední dny. Na můj vkus dost depresivní, ale realistický a zazněly v něm pěkné myšlenky.
O půl dvanácté byla večerka, takže o půl druhé ráno bylo možné pořádně usnout (jedním z rušivých elementů byly i rozhovory na pokojích, proto varuju všechny, kteří se někdy ocitnou na chatě v Jeníkově, že tam opravdu i stěny mají uši, ne proto, že by to extra rušilo, ale proto, že se vaši sousední spolubydlící mohou dozvědět i to co nechtějí).
Ve středu přijeli čtyři lidi z dieceze v Hradci Králové a konečně nám začal program. Hráli jsme vesměs hry ve kterých jsme se vždycky museli spolehnout na ostatní, zahráli nám scénku, po níž jsme mohli diskutovat a vyměňovat si názory na dané téma no a den vyvrcholil hrou v blízkém kostele. Tam byla moc příjemná atmosféra(z mého úhlu pohledu), takže kdo chtěl tak si odtud opravdu odnesl něco víc než klíč na provázku (cena ze hry).
Po takovém dni se nám usínalo o něco líp :) a ve čtvrtek už jsme jenom zahráli párher ráno a uklízeli a uklízeli...a odjeli domů :)